Září 2008

Sen noci svatojánské

29. září 2008 v 11:20 | Ellinka :o) |  TOBY STEPHENS
Sen noci svatojánské - divadelní představení Royal Shakespeare Theater z roku 1994.
V roli Lysandra - Toby Stephens :o)

Na počátku se přeneseme do Řecka, kde se athénský vévoda Theseus chystá na svatbu s královnou amazonek Hippolytou. Přichází za nimi měšťan Eugeus se svou dcerou Hermií a žádá od vévody, aby Hermii domluvil - nebo spíše jí přikázal, aby si vzala za muže bohatého ženicha Demetria - ačkoli je zamilovaná do mladého krásného Lysandra. Domluva krále však Hermii a Lysandrovi v lásce nezabrání a společně utečou do kouzelného lesa poblíž Athén plného vil, skřítků a i jiných nadpřirozených bytostí. Netuší, že v lese se zatím hádají vládkyně vil Titánie s králem elfů Oberonem a vzájemně si vyčítají nevěru a následně i žárlivost. Jelikož je Shakespeare mistrem zápletek, následuje Hermii do lesa i Demetrius a on sám je následován svou bývalou láskou Helenou, již dříve miloval, ale nyní ji kvůli Hermii odhání. Mezitím pověří Oberon svého sluhu Puka, aby pomazal spící Titánii a spícímu Demetriovi víčka šťávou z kouzelné byliny, která způsobí, že procitnuvší oběť se zamiluje do prvního jedince, kterého spatří. Záměrem tohoto činu bylo pomstění se Titánii a naopak uvedení do pořádku vztahu Heleny a Demetria, který se do ní měl tímto způsobem opět zamilovat. Puk si však spletl Demetria s Lysandrem. Lysandr se díky této masti zamiloval do Heleny a Titánie se zamilovala do namyšleného herce Klubka, který v lese zkoušel hru chystanou na svatbu Hippolyty s Theseem a který byl za svou namyšlenost potrestán nasazením oslí hlavy. Oberon vidíce to nedopatření nařídí Pukovi potřít oči i Demetriovi, tudíž se karta obrátí a původně osamocená Helena má najednou nápadníky dva. Nakonec nechá Oberon padnout mlhu díky níž čtyři hlavní představitelé usnou a odchází zbavit Lysandra a později i Titánii kouzla. V závěru hry dojde k úlevě čtenářů ke třem šťastným sňatkům a spokojenosti všech - i Titánie s Oberonem se smíří. Autor dokázal v tomto díle dokonale spojit nespojitelné a to pohádku a realitu, sen a skutečnost, tragická rozhodnutí s dobrým koncem a zároveň také dokázal vykreslit něhu i vášeň, přelétavost i věrnost, žárlivost i porozumění, tajuplnost i otevřenost, upřímnost i vychytralost, naivitu i realismus. Jednoduše každý mohl v tomto díle najít alespoň kousek sebe sama. A ač se tedy jedná o komedii, není to pouze plytká komedie bez skrytých významů, ale podle mého názoru nutí člověka k zamyšlení nad tím, jestli opravdu nelze skloubit neskloubitelné nebo jestli opravdu nestojí zato se o to alespoň pokusit. Samozřejmě ne každý je ochoten přijmout neviditelný hlas, jenž při čtení této hry přímo prosí o přijetí, chce vyprávět neuvěřitelné a chce inspirovat. Mě osobně nemusel prosit dlouho, protože Shakespeara považuji za jednoho z nejgeniálnějších autorů vůbec a jeho dílo mě přímo fascinuje. Uvědomím-li si, jak je staré, a že mě i přesto stále oslovuje, musím smeknout před genialitou autora a jeho schopností vystihnout charakter i okamžik. Jakoby věděl, "na jakou strunu právě zahrát", říkám si,když čtu cokoli od Williama Shakespera. Každopádně koho neinspiruje sám autor, toho musí určitě oslovit minimálně jeden z mnoha perfektně vykreslených charakterů, jimiž se každý Shakespearův příběh jen hemží. Konkrétně mě zaujala postava naivní avšak odvážné Hermie, která neváhala obětovat svůj domov, bezpečí i pohodlí pro svou lásku, která se dokázala postavit svému otci a která se rovněž uměla ubránit lákadlu Demetriova bohatství.






Ruth Wilson ve hře THE SIMPS ...

24. září 2008 v 7:45 | Ellinka :o) |  RUTH WILSON
Jak je vidět, Ruth Wilson se jako Jane Eyre dostala i do světoznámé hry The Sims - někdo si pohrál a vytvořil její postavičku :o)


... ještě jednou Toby Stephens jako Hamlet

24. září 2008 v 7:41 | Ellinka :o) |  TOBY STEPHENS

.... to do téhle rubriky sice nepatří, ale našla jsem hezkého smailíka


... jen tak

15. září 2008 v 21:02 | Ellinka :o) |  CHARLOTTE BRONTË
... a jako tradičně, ještě jedno foto mého oblíbeného Haddon Hallu - krásná fotka :o)

James Bond v rozhlase BBC Radio

15. září 2008 v 16:45 | Ellinka :o) |  JEN TAK ....:O)
Jak vidím, téma Jamese Bonda je opravdu věčné ... Radio je médium, a proto v Edel Studiu nedaleko Baker Street v Londýně vznikla rozhlasová verze bondovky "Dr. No".
Jamese Bonda namluvil Toby Stephens, Miss Moneypenny Jannie Dee. V dalších rolích se představí David Suchet, Nick Jensons a další.
Hra byla uvedena v dubnu 2008 na BBC Radio 4 v rámci 100 výročí spisovatele Iana Fleminga.

Zámek hrůzy (1999) The Haunting

15. září 2008 v 16:13 | Ellinka :o) |  FILMY KTERÉ MÁM RÁDA
Eleanor není zrovna v nejoptimálnější životní situaci - její příbuzní se jí snaží dostat z bytu, aby ho zpeněžili a místo toho jí nabídnou staré auto. A tak,když se jí naskytne příležitost jak si vydělat peníze v průzkumu nespavosti, není rozhodně proti.To ovšem netuší, že záměr doktora Marrowa není studovat nespavost, ale má zájem o hrůzu a strach - a jak lépe ho dosáhnout než dostat skupinu jedinců do tajemného starého domu a "zasypat" je tajemnými historkami…
Ona skupina jedinců se skládá ze zmíněné Eleanor, bisexuální Theo, Luka Sandersona a ještě dalšího člena, který ovšem záhy dům opustí - plus doktora Marrowa a jeho asistentky. Marrow začíná se svým promyšleným plánem, první tajemná historka naplní nové obyvatele příjemným mrazením v zádech, další už není takovým zpestřením večera, ale přesto ještě není důvodem k panice. Ovšem první náznak opravdového nebezpečí nastane, když se doktorově asistence stane nehoda v podobně prasklé struny, jež má za následek krvavý šrám přes tvář. Asistentka společně s jedním ze zkoumaných subjektů odjíždí do nemocnice a tak v domě zůstává jen Theo, Eleanor, Luke a doktor David Marrow, který pokračuje ve svém projektu v němž jsou (jak on sám zkoumané lide nazval) Theo, Luke a Eleanor NĚCO JAKO pokusné krysy. Ale aniž by se příliš snažil - strach se dostavuje ve větších a větších vlnách, objevuje se tajemné bouchání na dveře, siluety postav za záclonou, ozývají se hlasy, proudy krve, ožívající sochy, děsivé monstra, prostě vše, co se od hororu tohoto typu dá očekávat…
A co nás, respektive Vás čeká? Jak jinak troška krve (tedy trošku více, ale ne z ran živé bytosti), jedna mrtvola a jak jinak překvapující rozuzlení, o tom Vám jen řeknu, že v něm hlavní úlohu hraje sehraje Eleanor a ještě něco Vám sdělím - doktor Marrow nezemře, i když by se to dalo očekávat, pokud si uvědomíte, že si s ostatními v podstatě pohrával, kvůli výzkumu…
Tedy film bych Vám doporučil, pokud nejste zarytými fanoušky hororu, protože se pravděpodobně příliš děsit nebudete, ale nám ostatním, kteří se na tento styl filmů příliš nezaměřujeme, přijde Zámek hrůzy vhod (ovšem, pokud se máte chuť nechat pošimrat mrazením na páteři). A nesmím zapomenout na překrásné prostředí - natáčelo se na zámku Harlaxton (nojo, zase moje úchylka na Anglii - ale je opravdu překrásný).
Vyzdvihla bych hlavně vizuální efekty, které jsou opravdu nádherné a popravdě, kdyby jich nebylo, asi bych se dost nudila a nevyděsila se - a to se bojím, i když jdu po tmě na WC, ale protože jimi Zámek hrůzy disponuje, nevidím důvod, proč se touto alternativou zabývat.
Herecké výkony jsou slušné, samozřejmě vždy, alespoň dobrý Liam Neeson, sympatický Owen Wilson v roli Luka Sandersona, sexy Catherine Zeta Jones, které role bisexuální Theo rozhodně sedne a nebojím se říct vynikající výkon Lili Taylor jako Eleanor (určitě si jí pamatujete jako únoskyni ve filmu Výkupné).
Harlaxton Manor

Brontë story I.

10. září 2008 v 8:34 | bronte.blog.cz (Fulmina) |  CHARLOTTE BRONTË
Než začnete číst .....
Někteří lidé mají talent na hudbu, kreslení, malování nebo psaní. Nikdo neví odkud se ten talent bere. Možná se s ním lidé už rodí - možná pochází od Boha.
Sestry Brontëovy měly talent na psaní. Nikdo je to neučil - naučily se samy. Tři z nich napsaly jedny z nejlepších novel devatenáctého století. Ale život v Haworthu nebyl jednoduchý. Rodina nepatřila mezi bohaté a děti měly co dělat, aby přežily. Jednoho po druhém odřezávaly nemoci a smrt od jejich života a talentu. Ale příběhy psané Charlotte , Emily a Anne jsou tu dodnes.
Tohle není jeden z příběhů, které napsaly, tohle je o nich.Toto dílo nenapsal jejich otec, ale mohl by: je to příběh rodiny, která tu byla tak krátce..

Knihu vydalo Oxford University Press v roce 2000. Originál je anglicky, zde si můžete přečíst překlad, který jsem získala ze stránek bronte.blog.cz.

1. Haworth
To odpoledne foukal studený vítr, slunce svítilo snad jednu či dvě hodiny. Vyšel jsem ven za dům. Ovce se schovávaly před větrem za kamennou zdí, nad kopcem na západě pluly šedé mraky. Je teprve listopad, ale ve vzduchu je cítit sníh. Bude chladná zima, letos 1855. Jmenuji se Patrick Brönte, je mi 78 let. Zde ve Haworthu jsem farář. Je to malá vesnička pod kopcem, ležící na severu Anglie, s šedými kamenými domy. Žiji v domě na kopci, vedle kostela a hřbitova. Celá moje rodina, kromě Anne, jsou zde pohřeni. Vítr foukal uschlé listí do kostela a já pozoroval, jak tančí v sluneční záři u hrobu. Brzy už tam budu s mou ženou a dětmi, pod studeným šedým kamenem a tančícími listy. Venku je pochmurno a doma hrozivé ticho. Charlottin manžel, pan Nicholls, si v pokoji čte, služebná vaří v kuchyni. Teď tu žijeme jen my tři. Je tu hrozné ticho. Slyším praskání dřeva v ohni, a velké hodiny na schodišti. Ještě je tu jiný zvuk - vítr z venčí. Má spoustu hlasů. Zpívá, směje se a křičí celou noc. Včera večer naříkal jako malé ditě. Vstal jsem z postele a šel o oknu poslouchat. Samozřejmě tam žádné dítě nebylo. Jen studený vítr foukal mezi náhrobky v záři bledého měsíčního svitu. Rozhodl jsem se napsat příběh o mých dětech, dnes, než bude příliž pozdě. Charlottina přítelkyně, paní Gaskellová, o ní píše knihu a asi si bude chtít přečíst i tento příběh.
Je to pěkný příběh. Začíná v dubnu 1820, kdy přicházíme do Haworth poprvé… Toho dne také foukal silný vítr, venku bylo zamračeno. Na slatině byl sníh. Kamenná cesta do Haworthu byla do kopce a celá pokryta ledem. Maria, má žena, se bála vyjet nahoru ve voze."Půjdeme pěšky , děti," řekla " Jestli některý z koní upadne, bude to hrozná nehoda. Tak pojďme se podívat na náš nový dům." Byla to malá žena, a ne moc silná. Ale nesla dítě, Anne, do kopce v náručí. Já jsem nesl Emily - bylo jí teprve rok a půl. Ostatní šli pěšky. Můj dvouletý syn, Patrik Branwell, šel se mnou; a Charlotte, která měla skoro čtyři, šla s mámou. Dvě nejstarší děti - Elizabeth a Maria - běžely vepředu. Strašně se těšily, smály se celou cestu si povídaly. Lidé v Haworthu vyšli ven a pozorovali nás. Někteří nám pomohli, ale většina jen stála u dveří a dívala se. Jsou zde velmi chudí lidé. A já byl jejich nový farář.
Měli jsme sedm vozů s nábytkem, které koně táhly do toho zledovatělého kopce. Když jsme konečně došli k domu, vítr nám do obličejů foukal stále silněji. Moje žena rychle vešla dovnitř a zapálila oheň. "Líbí se ti tu, drahá?" ptal jsem se jí té noci, když už děti byly v posteli. Vypadala bledě a a unaveně. Myslel jsem, že je to kvůli cestě a dětem. Možná že opravdu bylo.Ruce si ohřívala u ohně a řekla: "Samozřejmě, Patricku. Je to pěkný dům. Doufám, že tu bude dobrý domov pro tebe a děti." Z toho jsem byl trochu překvapený. "A taky pro tebe, Marie. Nezapomínej na sebe. Ty jsi pro mě ta nejdůležitějši osoba na světě." Mile se na mě usmála, "Děkuji, Patricku," řekla. Byla hodně maličká a občas byla z dětí unavená. Ale když se na mě takhle usmála, stala se tou nejkrásnější ženou celé Anglie. A za rok a půl zemřela. Nebyla to rychlá smrt. Sedm dlouhých měsíců ležela v posteli, s příšernými bolestmi. Doktor občas přišel, a taktéž její sestra Elizabeth. Děti byly nemocné taky. Byly to hrozné časy. Moje žena Maria zemřela v září 1821 -bylo jí 38 let. Pohřbil jsem ji v kostele, byla to moje práce. Šest našich dětí tam stálo a tiše pozorovalo. Poté jsme šli zpět domů. Zavolal jsem si je do pokoje a mluvil k nim. Řekl jsem: " Nesmíte plakat, moji milí. Vaše matka je teď s Bohem. Je šťastná. Jednoho dne všichni umřeme a pokud budete dobří, půjdete k Bohu také." "Ale proč?" ptala se Maria. "Proč zemřela zrovna teď, tati? My ji potřebujeme." "Svět je těžký, děti, a nerozumíme všemu, co Bůh dělá. Ale Bůh nás miluje, na to nikdy nezapomeňte. Vaše matka vás milovala, a možná se na vás teď divá. Musíme tvrdě pracovat, učit se jak nejvíc je to možné a být laskaví k ostatním lidem. Ano?" "Ano, tati." Pamatuji si, že byly děti hrozně smutné, ale pečlivě poslouchaly. Malá Emily řekla: "Kdo bude teď naše maminka?" "Maria je nejstarší, bude mi tedy pomáhat. Všichni ji teď musíte poslouchat a dělat co řekne. A vaše teta Elizabeth je tu taky. Možná zůstane déle."A taky že zůstala. Byla starší než byla má žena, a nebyla vdaná. Říkali jsme jí této Branwellová. Pocházela z Penzance v Cornwallu, teplého a slunného místa u moře. Tady v Haworthu je často zima a vítr tu fouká celou zimu. Teta Branwellová to tu nesnášela, ale zůstala zde celý svůj život, aby mi pomohla s dětmi její sestry. Byla to dobrá, laskavá žena. Byl jsem velmi pyšný na mou malou dceru Marii. Bylo jí teprve osm, ale pracovala celý den jako dospělá. Pomáhala těm menším s oblékáním a koupáním, s hraním, kreslením a čtením. Byla pro ně něco jako malá máma. Uměla velmi dobře číst. V domě jsme vždy měli nějaké knihy nebo noviny a každý den jsem dětem o nich říkal. Mluvil jsem s nimi o dospěláckých věcech - o vévodovi z Wellingtonu a jiných důležitých věcech které dělal vévoda v Londýně. Děti mě pečlivě poslouchaly a strašně se snažily mi porozumět. Marie často četla ostatním z novin, a pak se mě i na něco ptala. Rozuměla všemu lépe než jakýkoliv muži. Byl jsem si jistý, že moje děti jsou velmi chytré. Ale neměl jsem čas mluvit s nimi tak jako teď každý den; měl jsem spoustu práce. Takže jsem je roku 1824 poslal do školy.

2. Cowan Bridge School
Narodil jsem se v malém domečku v Irsku. Doma jsme měli jen dva pokoje a já měl ještě dalších devět sourozenců. Mí rodiče byli velmi chudí. Neměli jsme peníze, a jen maličkou farmu. Ale kousek od nás stál kostel a ten měl školu. Ta škola mi dala šanci být úspěšným. Velmi jsem se snažil a když mi bylo šestnáct, stal jsem se učitelem. Potom jsem šel do St John's College v Cambridge studovat dál. Stal jsem se kaplanem. Když jsem se oženil, dostal jsem dobrou práci a dům pro mou rodinu. A to všechno se stalo proto, že jsem se na škole snažil. Chtěl jsem, aby šly mé děti do nejlepší školy jakou jsem našel. Cowan Bridge byla škola pro dcery duchovních. Patřila duchovnímu - panu Wilsonovi. Byl to dobrý muž - myslel jsem si. Škola se mi líbila a nebyla ani moc drahá. Tak jsem v červenci 1824 vzal Marii a Elizabeth do školy. V září jsem tam dal i Charlottu a v listopadu také Emily. Bylo jí teprve šest, Charlotte osm. Pamatuji si, jaké ticho bylo toho podzimu u nás v domě. Každé odpoledne jsem vyučoval mého syna, Branwella, a manželčina sestra se starala o nejmladší Anne. Občas jsem myslel na děvčata. Mou nejstarší Marii, byla to dobrá chytrá holka - myslel jsem si, že musí být nejchytřejší z celé školy. Čekal jsem na její dopisy, byl jsem zvědavý, jaké nové věci se tam učí. O něčem mi v dopisech napsala, ale ne o všem. Psala, že se jí školní úkoly líbí a já byl nadšený. Ale nepsala mi o jídle, nebo o zimě či zlých učitelích. To všechno mi řekla Charlotte mnohem později. Maria mi neřekla, že jídlo bylo často spálené a nejedlé, nebo že nemohli spát kvůli studeným postelím. Neřekla mi, že vyhublé hladové děti se myly v ledové vodě, že chodili každou neděli skrz sněhovou břečku do kostela, kde v mrazu museli dvě hodiny sedět. Neřekla mi, že spoustu dětí ve škole bylo nemocných. "Neřeklas mi to, Marie, že? Nebo ano? Zkoušelas napsat něco takového, ale přestala jsi, protože ses bála učitelů? Bylas dobré, statečné dítě a já byl na tebe tolik pyšný, tak spokojený že jsi ve škole. Chtěl jsem tě všeho naučit; nechtěl jsem, abys byla chudá jako mé sestry. Bože pomoz mi, myslel jsem, že jsi na Cowan Bridgeské škole šťastná!" Na té škole nebyly žádné vánoční prázdniny a bylo by pro mě těžké cestovat tou zimou k mým děvčatům. Tak jsem zůstal doma v Harwothu, s tetou Branwellovou, mým synem a Anne. Venku byla sněhová vánice a na oknech led. Na Štědrý den vypadala malá Anne osaměle. Ptala se mě na sestry. "Nezoufej, drahoušku," řekl jsem. "Jsou šťastné s ostatními děvčaty ve škole. Ty půjdeš určitě taky do Cowan-Bridgeské školy až bude starší." Pamauji se, jak divně se na mě podívala. Měla jen čtyři roky ale už tehdy byla moc půvabná. Usmála se na mě, ale její obličej zbělal a ruce se jí začly třást. Nevím proč. Myslel jsem, že jí byla zima, tak jsem přiložil dřevo do ohně. Potom jí teta Branwellová četla příběh z Bible, o čem to bylo jsem už zapoměl. V únoru přišel dopis. Byl to rukopis dospělého, ne Marie. Drahý pane Brontë, stálo v něm. Obávám se, že mám pro vás špatné zprávy. Několik dětí ve škole onemocnělo a vaše dcera Marie… Má ruka se začala zlověstně třást, upustil jsem dopis na zem. Jak jsem ho zvedl, uviděl jsem jediné slovo - zemře. … pokud si vaši dceru Marii brzy neodvezete domů, zemře. Jel jsem si tedy pro ni. Maria ležela v malé posteli v chladém pokoji a hrozně kašlala. Elizabeth, Charlotte a Emily stály kolem ní a čelaly na mě. Vypadaly velmi smutné, nemocné a vystrašené. Pamatuji si ty velké oči v jejich malých bledých tvářích. Neodvezl jsem si je všechny hned domů, školní doktor řekl, že to není nutné. Tak jsem vzal Marii domů skrz panující zimu všude kolem. V dostavníku jsem seděl vedle ní a držel ji celou cestu za ruku. Pamatuji si, jak studenou ji měla. Hubené studené prsty, které se vůbec nehýbaly. Bylo už moc pozdě na její záchranu. Tři měsíce ležela nahoře v posteli a nejedla. Její hubený obličej byl celý bílý, vypadal trochu jako obličej mrtvého dítěte. Jen její oči vypadaly živě - velké tmavé oči v hubeném bílém obličeji. "Neplakej, tati." řekla mi jednou "Brzy už budu s matkou, víš. A s Bohem." Pohřbil jsem Marii vedle její matky a rok na to jsem tam pohřbil i Elizabeth. Ve škole onemocněla, dovezla ji nějaká žena. Za dva týdny jsem si přivezl domů Emily a Charlotte. Byly tu, když Elizabeth zemřela. Její tělo leželo celou noc v dřevěné krabici na stole a její malé sestry a bratr ji líbali před pohřbením. Chtěl jsem pro děvčata tolik, až jsem neměl nic. Stál jsem na hřbitově a díval se na letní květiny, které jsem položil na jejich hrob. Pamatuji si, jak moje žena držela holky v náručí a jak se na mě usmívala, když jsem se díval. "Jdou teď zase za tebou, Marie." Řekl jsem "Omlouvám se. Promiň, má lásko."

3. Knížečky
Teď jsem měl čtyři děti - Charlotte, Branwella, Emily a Anne. Tentokrát jsem je po mnoho let do školy neposlal. Boží způsoby jsou nepochopitelné, myslel jsem si. Možná se mnou Bůh nebyl spokojený; možná chtěl Marii a Elizabeth pro sebe. Řekl jsem si, že ostatní nechám doma. Teta Branwellová je mohla vyučovat a já bych ji pomohl, kdyby to šlo. Byly to chytré děti, rychle se učily. Milovaly psaní, kreslení, malování a dokázaly celý den mluvit. A, díky Bohu, nebyly nemocné. Každé odpoledne je služebná Tobby brala na dlouhé vycházky po slatině za domem. Na kopci nachodili několik mil spolu s ovcemi. Myslím, že to pro ně bylo dobré. Sílili a v jejich očích plál jasný plamínek. V Haworthu jsem nebyl jediným otcem, který ztratil děti. Spousta dětí zemřelo a já je všechny musel pohbřívat. Podnebí v Haworthu bylo špatné, hodně dětí zemřelo na nemoci. A další spousta zemřela v nehodách; viděl jsem stovku dětí zemřít v ohni. U mě doma jsem byl vždycky velmi opatrný. Neměl jsem záclony ani koberce, protože jsem se bál ohně. Mé děti nikdy nenosily bavlněné oblečení, protože bavlna lehce hoří.Jednoho dne roku 1826 jsem koupil krabici hracích vojáčků z Leedsu. Hned druhý den si s nimi děti hrály. "Tento je můj!" říkala Charlotte "To je vévoda z Wellingtonu!" "A tento je zase můj!" řekl Branwell "Napoleon Bonaparte!" Dětem se dřevění vojáčci moc líbili a začali si o nich vykládat příběhy. Byly to velmi zajímavé příběhy. Četli je mě, tetě Branwellové a Tobby. Další den si vymysleli zase jiný příběh a další den zase jiný. Zajímalo mě, co dělali… Šel jsem nahoru a vešel k nim do pokoje. Zrovna byli v zápalu psání a kreslení na malé papírky. Dřevění vojáčci byli uprostřed pokoje před nimi. "Co děláte?" Ptal jsem se. Emily se na mě podívala. " Oh, tati, prosím, jdi pryč." Řekla mi "Píšeme naše tajné knížky." Smutně jsem se podíval: "Co? Já to je nemůžu vidět?" Všichni se na moment zamysleli. Potom Charlotte vážně řekla "Můžeš některé vidět, samozřejmě. Ale špatně se čtou, protože jsme je psali malými písmenky. Ukážeme ti je až budou hotové." Tihle dřevění vojáčci otevřeli mým dětem nový svět. Ukázali mi některé z jejich příběhů, ale byly jich stovky které si schovali. Všichni začali psát tak brzy - Charlotte, ta nejstarší, měla teprve deset let, a Emily osm. Nevěřím, že někdy přestaly. Pan Nicholls má všechny Charlottiny knížečky v almaře v pokoji. Některé nemají víc než 5 - 6 cm na výšku. Jsou krásně vyrobené, plné malých obrázků a malinkých písmenek. Jednu mám teď na stole, ale nemůžu si to už přečíst, špatně vidím. Charlotte a Branwell psali příběh o zemi zvané Angria. Emily a Anne psali zase o zemi Gondal. Lidé v těchto zemích bojovali v bitvách, zamilovávali se, psali si dopisy a básničky. Nakreslili si mapy svých zemí, psali o nich noviny, kreslili obrázky měst a lidí z příběhu. Vymysleli si pro sebe nový svět. Spoustu těchto příběhů napsali v době, kdy jsem byl v posteli. Četl jsem rodině a večer se s nimi modlil, pak jsem šel obvykle kolem deváté hodiny spát. Jedné noci jsem se probudil asi v deset hodin a šel dolů. Z mého pokoje jsem slyšel nějaký hluk - v pokoji, kde právě teď píšu. Otevřel jsem dveře a uviděl Charlotte a Branwella se svíčkou v ruce, jak se dívají na obraz na zdi. "Co tu děláte?" ptal jsem se. "Díváme se na ten obraz, tati," odpověděl Branwell " To je vévoda z Zamorny a vévoda z Northangerland bojující v Glasstownu." Podíval jsem se na obraz. Je tu pořád za mnou. Je to obraz z Bible - město, hory a stovky lidí. "Cože?" ptal jsem se. "To je jeden z našich příběhlů, tati," řekla Charlotte "Museli jsme se na ten obrázek jít podívat. Vymyslíme, co se tam děje." "Tak povídejte," řekl jsem. Oba vypadali nadšeně, jejich tváře byly růžové a oči zářily ve světle svíčky. Položil jsem svou svíčku na stůl a sedl si sem, kde sedím i teď, a poslouchal jejich příběh. Byla to krásná povídka. Charlottin dřevěný vojáček - vévoda z Wellingtonu - měl zlého syna Artura - vévodu z Zamorna. Branwellovův vojáček - Bonaparte, se stal silným, obávaným a dobře vypadajícím vévodou z Northangerlandu. Oba vévodové byli v hrozném boji u města zvané Glasstown. Byli zde vojáci, kteří zemřeli statečně, a krásné ženy, které milovaly. Poslouchal jsem je do dvou hodin do rána. Bylo toho mnohem víc, ale zapoměl jsem to.. Ale stále si pamatuji to vzrušení ve tvářích mých dětí. Občas jsem si myslel, že ty lidi, o kterých povídají, vidí. Další den o tom nic víc neřekli, a já se ani neptal. Byl to jejich vlastní tajný svět a znovu už mě do něj nepustili. Ale byl jsem rád, že mi o tom řekli aspoň jednou. Občas mi ukázali nějaké nákresy míst v Angrii nebo Gondalii. všechny mé děti uměly krásně kreslit i malovat. Charlotte používala vodní barvy a často strávila nad malbami malinkých obrázků hodiny. Branwell používal olejové barvy.
NAVRCHOLU.cz

Brontë story II.

10. září 2008 v 8:34 | bronte.blog.cz (Fulmina) |  CHARLOTTE BRONTË
4. Dospívání
Když bylo Branwellovi 15 -16 let, měl už spoustu obrázků. Maloval lidi z vesnice, bylo snadné rozpoznat je na obrazech. Později udělal pěkný obraz svých tří sester. Byl jsem na něj velmi pyšný. Všichni jsme věděli, že by se mohl stát oblíbeným umělcem. Charlotte šla znovu školy v patnácti letech. Byla to mnohem lepší škola - škola slečny Woolerové na Roe Head. Nemyslím si, že Charlotte měla ráda školu, ale chtěla být učitelkou - vychovatelkou - a tak se snažila. Branwella jsem vyučoval doma a teta Branwellová učila Emily a Anne. Holky a Branwell se učily hrát na piano, Branwell hrál v kostele. Emily a Anne měly psy, braly je s sebou na procházky po slatině. Annin pes se jmenoval Flossy, Emily měla většího a silnějšího - Keepera. Keeper s Emily chodil všude - myslím, že ho Emily milovala víc, než kohokoliv jiného. Emily byla někdy trochu tvrdohlavá a náročnější. Byla velmi plachá a většinou nemluvila s nikým kromě rodiny. Když byla starší, poslal jsem ji do školy s Charlotte, ale nesnášela to tam, tak jsem si ji dovezl domů a poslal do školy Anne místo ní. Branwell nebyl stydlivý. Mohl mluvit s kýmkoliv celé hodiny. Pamatuji si den roku 1835, kdy jel do Londýna. Bylo mu 18 let a šel studovat "Royal Academy in London" aby se mohl stát umělcem. Sešel dolů z našeho kopce s batohem na zádech plným jeho nejlepších maleb a všichni z Haworth se s ním šli rozloučit. Pro mě to byl skvělý den. V Londýně se stalo něco hrozného, ale nevím co. Po dvou týdnech se Branwell vrátil, jeho obličej byl bílý a oblečení špinavé. Nevím, kde byl a jak se mu to stalo, odmítl mi to říct. Jen seděl dlouhé hodiny nahoře ve svém pokoji. Později jsem zaplatil za pokoj v Bradfordu, aby tam mohl pracovat. Měl tam malovat obrazy známých lidí, doufal jsem. Bylo by to pro něj jednoduché. Ale nedělal to. Utratil všechny mé peníze a vrátil se brzy zpět.To pro mě byly zlé časy. Mé oči se zhoršily a musel jsem platit mladému zástupci faráře aby mi pomohl s prací v kostele. Moje stará služebná, Tobby, si zlomila nohu a byla velmi nemocná. A jednoho dne jsem dostal dopis ze školy slečny Woolerové. Můj zástupce mi ho přečetl. Drahý pane Brontë, říkal dopis "vaše dcera Anne je velmi nemocná, a..." Nevím, jestli jsem se někdy pohyboval rychleji. O šest hodin později jsem už byl na Roe Head. Dalšího dne už byly Anne i Charlotte doma. Anne pořád žila, díky Bohu! Za měsíc už byla v pořádku. Díky Bože. Všechny mé děti byly doma v bezpečí. Byl jsem šťastný, že je tu mám. Byly tak chytré a laskavé. Ale já jsem byl starý muž se špatným zrakem, teta Branwellová a já jsme měli velmi málo peněz. Moje děti si musely najít práci, v zájmu přežití. Ale jakou práci by mohly dělat?

5. Hledání práce
Už si nepamatuju, co všechno dělaly. Charlotte a Anne pracovaly několik měsíců jako vychovatelky, učily děti bohatých rodičů. Branwell měl na nějaký čas podobnou práci. Ale tuhle práci neměli rádi. Doma se děti pořád bavily a smály, ale pryč z domova byli všichni tiší, stydlivější a nešťastní. Při hledání práce napsali spoustu různých dopisů - psali i známým osobnostem. Branwell chtěl být spisovatelem, takže psal spisovatelům; ale ne moc z nich odepsalo zpět. Začal být víc a víc bledší a smutnější; často byl ve vesnické hospodě a pil. Pak dostal práci jako prodavač lístků na dráze, a opustil domov. Děvčata měla nápad. Pamatuji si den, kdy mi o tom řekly. Charlotte a Anne byly na prázdniny doma a všichni jsme byli v obývacím pokoji zrovna po obědě. Anne hrála na piano a tiše si pro sebe zpívala. Byla nejkrásnější ze všech tří dcer, myslím. Měla dlouhé, zvlněné, hnědé vlasy a dobrotivý, laskavý obličej. Emily seděla na podlaze vedle ní a hladila Keepera. Charlotte seděla předemnou na pohovce, jako malé ditě s vážným, přemýšlivým výrazem. Byla nejmenší, její nohy nebyly větší než mé dlaně.
Opatrně se na mě podívala, "Tati, chceme založit školu." "Opravdu drahá? Kde?" "Tady" "Ale Charlotte, drahoušku, nemáme žádný volný pokoj. Tento dům je úplně plný." "Oh, ale mohli bysme dům trochu pozměnit, papá. Mohli bychom postavit třídu." "Dobře, ano, připouštím," řekl jsem - "Ale - jak to chcete udělat? Není lepší pracovat jako vychovatelky v nějakém velkém pěkném domě?" "Ne tati!" řekly všechna tři děvčata naráz. Anne přestala hrát na piano, Emily vypadala hodně naštvaně. Bylo vidět, že o tom už dlouho přemýšlely. Charlotte řekla: "Život vychovatelky je hrozný, papá! Vychovatelka nemá čas pro sebe, nemá přátele, nikoho s kým by si promluvila a když je na dítě naštvaná, jde to to malé vyžvanit jejich mamince! Není možné být vychovatelkou celý život!" "To je pravda, papá," řekla Anne "Je to děsný život. Jsme tak osamělé a odříznuté od všech ostatních. Proč nemůžeme mít školu a všichni žít tady? Pak se můžeme starat o tebe a tetu Branwellovou až zestárneš."Podíval jsem se na Emily. Její oči zářily. Viděl jsem, že pro ni je ten nápad také důležitý. "Ale proč by lidé poslali své děti právě sem?" ptal jsem se. "Haworth není velké město ani žádné krásné místo. Jak si najdete děti, které by jste učily?" "O tom jsme taky přemýšlely, papá," řekla Charlotte. "Musíme se víc učit a pak budeme lepšími učitelkami. Mluvila jsem s tetou Branwellovou a dá nám nějaké peníze, jestli souhlasíš. Emily a já chceme do Belgie, naučit se francouzsky. Pokud budeme mluvit dobře francouzsky, potom rodiče pošlou své děti k nám, aby se to naučily také." "Emily taky?" podivil jsem se. Emily byla z domu jen dvakrát a pokaždé byla nešťastná. Ale tentokrát vypadala nadšeně. "Ano papá," řekla "Půjdu. Charlotte má právdu - musíme něco dělat. A tohle nám pomůže zůstat spolu." "A co Anne?" "Já zůstanu jako vychovatelka u Robinsonových," řekla Anne smutně "Není dost peněz pro nás všechny a ... Robinsonovi nejstou tak špatní." Bylo to tak pokaždé. Anne byla laskavá dívka, nikdy se nebila o místo tak jako ostatní. Možná byl její život díky tomu jednodušší. Nemám tušení. Ale myslel jsem si, že je to bezvadný nápad. Napsal jsem do Belgie a našel jim místo ve škole v Brusselu, kterou vlastnil Monseiur Héger. Souhlasil jsem s tím, že děvčata půjdou tam. Za měsíc jsem si vypsal francouzská slova do kapesní knížečky, aby mi pomohly na cestě. Pak, jednoho odpoledne 1842 jsme se chytli vlak do Londýna. V Londýně jsem nebyl víc jak dvacet let a mé dcery tu nebyly nikdy. Zůstali jsme tři dny a pak jsme nastoupili na noční loď do Belgie. Přijeli jsme v pořádku k pěkné škole. Mluvili tam velmi rychle. Jen jsem se usmíval a snažil nějak odpovědět. Obě děvčata byla velmi nadšená, když jsem je opouštěl. Jak jsem jel domů lodí, přemýšlel jsem "Je to dobrá věc, dobrá věc. Mé dcery začnou v nové a dobré škole a Haworth se stane slavným místem. Doufám, že Branwell bude mít taky takové štěstí. Potom moje žena Marie bude spokojená s námi všemi."

6. Monsieur Héger a paní Robinsonová
Ze začátku šlo všechno dobře. Monsieur Héger mi často psal. Byl z mých dcer nadšený; byly to dobré slečny. Ale život v Haworth byl těžký. Můj zástupce zemřel a teta Branwellová onemocněla. Emily a Charlotte se na ni chtěly domů podívat, ale zemřela dřív než stihly dojet. Elizabeth Branwellová byla dobrá žena. Starala se o můj dům víc než dvacet let a naučila mé dcery všechno, co sama věděla. Ale nikdy neměla ráda Haworth, tím jsem si jistý. Řekla, že to bylo studené, ohavné místo. Doufám, že jí Bůh našel místo někde v teple a pohodlí. Mé oči v té době byly v hrozném stavu a neviděl jsem na čtení. Naše služebná Tobby byla starší než já. Anne mi nemohla pomoci - vychovávala děti Robinsonových a Branwell u nich pracoval taky - učil jejich mladého chlapce. Takže Charlotte se vrátila do Bruselu sama, tentokrát jako učitelka v Hégerově škole. Emily zůstala doma, aby mi vařila a uklízela. Říkala, že se jí v Bruselu nelíbilo. Bavily ji domácí práce a se mnou a s Tobby byla ráda. Emily byla zvláštní, klidná dívka. Byla nejvyšší z holek a v některých věcech silnější než kdejaký muž. Milovala procházky po zarostlé slatině, Keeper vždy běhal vedle ní. Občas jsem jí tam viděl, jak si zpívá nebo si mluví tiše pro sebe - asi si povídala s lidmi z jejího tajného světa Gondal. Pamatuji si, že trávila hodně času psaním ve svém pokoji. Když byla občas Anne doma, často spolu o světě Gondal mluvily a zapisovaly si. Někdy byli v okolí Haworth nebezpeční lidé, proto jsem měl v domě zbraň. Než se mi zhoršil zrak, učil jsem Emily střílet - bavilo ji to. Někdy jsem si střílel na zahradě když zrovna pekla v kuchyni chléb. Já jsem vystřelil první a pak zavolal Emily. Emily vyšla, očistila si ruce, vzala zbraň a střelila. Pak šla zpět do kuchyně dokončit co začala. Ve střílení byla mnohem lepší než já. Od roku 1844 jsem měl zrak už tak špatný, že jsem nemohl ani střílet. Emily vařila, uklízela dům, hrála na piano a každý den chodila na dlouhé procházky po slatině s Keeprem. Toho psa opravdu milovala, ale měla to s ním těžké. Nepouštěli jsme ho nikdy nahoru do patra, ale jednou ho Toby našla ve své posteli. Emily byla hrozně naštvaná. Keeper byl silný, velký pes, ale podařilo se jí odtáhnout ho dolů, kde ho znovu a znovu bila, až pes skoro oslepl. Pak mu jeho rány jemně omyla. Keeper už nikdy nahoru nešel.
Charlotte byla další rok v Bruselu. Když se vrátila domů, byla smutná a tichá. Občas psala dlouhé francouzské dopisy Monseiourovi Hégerovi, ale od něj žádný nepřišel. Holky napsaly reklamu pro jejich novou školu a poslali ji do novin a každému, koho znaly. Bylo to vzrušující, jejich reklama byla úžasná, čekali jsme na první dítě, které přijde. Ale čekali jsme dlouho a Charlotte psala další reklamy. Žádné dítě nepřišlo. Každý den čekala děvčata na nějaký dopis od pošťáka nebo na rodiče, kteří by se přijeli podívat. Den ode dne byly nešťastnější. Anne nechala práce u Robinsonových a vrátila se domů. Měsíc na to se vrátil i Branwell, na prázdniny. Jednoho dne ráno někdo klepal na dveře, Charlotte běžela otevřít. Nebyl to žádný rodič - byl to dopis pro Branwella. Ten s dopisem a úsměvem na tváři odešel nahoru. Pár minut na to jsem ale slyšel šílený křik. Všichni jsme vyběhli nahoru do Branwellova pokoje. Ležel na posteli, řval, měl bílý obličej a divoký pohled. V ruce držel dopis. "Branwelle, co je? Co se děje?" ptal jsem se ho. Začal si rukama trhat vlasy z hlavy. "Je mi špatně," řekl "Je mi zima, - co, co se děje? Jí je to jedno… Neuvidím ji… Všechno to skončilo, skončilo na vždy! Já bez ní umřu!" "Na, Branwelle, vypij to," Emily mu podívala hrnek horkého mléka, ale jemu se klepaly ruce a za chvíli upadl. Charlotte mu dala ruku na čelo. "Je horký, papá. On přímo hoří," řekla. "Musíš jít do postele, Branwelle." Šel do postele, ležel tam, chvíli spal, chvíli křičel a chvíli plakal. Zkoušel jsem s ním mluvit, ale nerozuměl jsem ničemu, co mi říkal. Až později mi to Anne vysvětlila. Řekla nám hrozný příběh. Byl jsem tak rozzlobený! Málem jsem rozbil židli. Anne říkala, že můj syn byl zamilovaný do paní Robinsonové, bohaté maminky jeho žáka. Několik měsíců k němu byla moc vlídná, chodili spolu na procházky do zahrady a odpoledne si osamotě povídali. Myslel si, že by si ho vzala, až její manžel umře. Pak tu byly další věci, o kterých Anne nechtěla mluvit. Ten dopis byl od pana Robinsona. Anne nám řekla, že byl často nemocný, jeho děti věděly o Branwellovi a jejich matce, a služebná to věděla asi taky. Pan Robinson od nich asi něco slyšel, nebo mu to řekla ta žena (nemůžu ji nazvat manželkou). Jen jedna věc byla jistá - v tom dopise byl příkaz od pana Robinsona, že se Branwell už nikdy nesmí vrátit k nim domů nebo jakkoliv komunikovat s jeho rodinou. Hořel mi obličej a ruce se mi třásly. Chtěl jsem o tom povědět Branwellovi, ale to nebylo možné. "Miluji ji, papá!" křičel "Ty tomu nerozumíš - jak bys mohl? Tys ji nikdy neviděl!" "Já ji ani nechci vidět, synu." Řekl jsem " Chápu to tak, že je to zlá, špatná žena. Doufám, že ji Bůh potrestá a.." "To neříkej, papá!" zařval "mluvíš o ženě, kterou miluji! Ozve se mi a já ji znovu uvidím!" "Já doufám, že ji nikdy neuvidíš, synu. Musíš na ni zapomenout. Branwelle, poslouchej.." Ale on neposlouchal. Utekl pryč z domu. Nevrátil se až do večera a pak jen pil. Ten den neposlouchal, ani další den nebo kdy jindy. Začal hrozně pít. Bál jsem se, že by se mohl zabít. Myslím, že Charlotte byla ráda, že žádný rodič nepřijel. Žádná škola nemůže mít někoho jako je Branwell.
NAVRCHOLU.cz

Brontë story III.

10. září 2008 v 8:33 | bronte.blog.cz (Fulmina) |  CHARLOTTE BRONTË
7. Currer, Ellis a Acton BellovI

V roce 1845 jsem byl už téměř slepý. Měl jsem nového zástupce, který dělal mou práci - Arthura Nichollse, mladého 28 letého muže. Přišel ze Severního Irska, jako já. Byl dobrý a pracovitý. Každou neděli jsem měl mše v kostele a Artur dělal zbývající práci. Pan Robinson zemřel v roce 1846, ale paní Robinsonová si Branwella nevzala - ne! Byla to chladná zlá žena. Poslala mého syna pryč a pak si vzala starého bohatého muže. A tak Branwell trávil víc a víc času pitím, braním drog a procházkami po slatině. Když jste slepí, posloucháte všechno velmi pečlivě. Seděl jsem sám v pokoji a poslouchal z venku vítr. Poslouchal jsem zvuk hodin na schodech, dřevo v ohni, kroky a hlasy děvčat chodících kolem domu. Navzájem si povídaly a občas jsem slyšel co říkaly, když byly v druhém pokoji. Anne vyšla jedna báseň v časopise. Často jsem slyšel dohadující se hlasy, obvykle se kvůli psaní nehádaly. Chtěl jsem jim říct, aby to nedělaly. Publikoval jsem několik svých malých knih a vždycky jsem přišel o peníze. Musel jsem zaplatit vydavatelovi aby knihy vytiskl a skoro nikdo si to pak nekoupil. Ale nebylo mi dobře, tak jsem nic neřekl. Dozvěděl jsem se, o spoustu let později, že zaplatily 30 liber, aby se jejich kniha básní vytiskla a že se jí prodaly jen dvě kopie. Byl jsem překvapený, že mi o tom nic neřekly, měli jsme hrozně málo peněz. Začal jsem cítit, že s mou hlavou není něco v pořádku, tak jako s očima. Několikrát nám totiž pošťák přinesl starý balík, který byl adresovaný někomu jménem Currer Bell. Řekl jsem mu, že žádný Currer Bell v Haworthu nebylí a poslal ho pryč. Ale potom, asi o měsíc či dva později, přišel pošťák znovu, a zase s tím starým balíkem. V létě 1846 mě Charlotte vzala k očnímu lékaři v Manchesteru. Zastavili jsme někde ve městě. Doktor se rozhodl operovat mi oči. Bál jsem se. Vydržím to, když mi doktor bude řezat nožem oči? Bolest bude asi hrozná. Možná se budu hýbat, snažit se vstát… Charlotte mě držela za ruku. Jak jsme opouštěli náš pokoj, potkali jsme pošťáka."Dobré ráno, slečno," řekl "Tady je balík pro Currer Bell." "Oh, … děkuji," poděkovala Charlotte, ale zněla smutně. Balík si vzala a odneska k ní do pokoje. Neotevřela ho. Pak jsme odešli k očnímu lékaři. Bolest byla šílená, trvalo to asi patnáct minut. Musel jsem ležet na posteli a v místnosti byla tma. Celý měsíc jsme nemohli domů. Sestra občas přišla, ale Charlotte se mnou zůstávála celý den. Jednou jsem se jí na ten divný balíček ptal. Řekla mi: "Tati, to je pro jednu mou kamarádku. Měla jsem v tom dopis. Zase jsem to poslala dál." Nerozuměl jsem jí, ale už jsem se na nic neptal. Tiše jsem ležel v posteli většinu dne, Charlotte ve vedlejším pokoji psala. Pořád, spoustu hodin, snad nikdy nepustila pero z ruky. Byla šťastná. A já byl taky. Doktor pomohl; už jsem zase viděl. Bylo to úžasné - ty barvy, tvary všeho možného.. krása. Když jsme se vrátili zpět do Haworthu, viděl jsem už dobře - náš dům, kostel, hřbitov, slatinu, a obličeje Emily a Anne! A Branwella - vypadal hrozně. Bílý, hubený s tmavýma očima. Jeho oblečení bylo zase špinavé, zapáchal a ruce se mu klepaly. A pořád, každý den, chtěl po mě peníze. V noci jsem ho nechal spát v mém pokoji, celé hodiny mluvil o paní Robinsonové. Pamatuji si jeho malby, příběhy a šťastný dětský obličej. Můj pěkný, chytrý syn se proměnil v opilecké monstrum. Zima roku 1846 byla hrozně studená. Vítr foukal sníh všude kolem domu a přes hřbitov. Ve vesnici zemřelo spoustu dětí. Anne byla nemocná, Branwell se zhoršil. Zapálili jsme krby v každé místnosti, ale pořád byl vevnitř na oknech led. Hodně času jsem trávil s Branwellem, takže jsem neměl moc čas přemýšlet nad holkama. A pak jednou odpoledne přišla Charlotte ke mně do pokoje. Seděl jsem tady, na té samé židli jako teď, vedle ohně. V ruce měl knihu.. a tak výrazný šťastný výraz v obličeji. "Papá," řekla "Napsala jsem knihu." Usmála jsem se. " Opravdu, moje drahá?" Myslel jsem si, že to je další z jejich knížeček o Angrii. "Ano, a chci, aby sis ji přečetl." "Hm, bojím se, že by mě z toho bolely oči." "Ale ne," řekla "to není ručně psané; je to vytisklé." A ukázala ve svých rukách knihu. "Drahá! Víš co to bude stát! Určitě přijdeš o všechny peníze, protože to nikdo nekoupí! Nikdo nezná tvé jméno!" "To si nemyslím, otče. Za tisk jsem neplatila, víš. Vydavatelé platili mě. Poslechni si co o tom napsali v časopisech."Posadila se a četla mi z těch neznámějších anglických časopisů. Byly tam dlouhé články; plno časopisů psalo o tom, jak se jim kniha líbí. "Tak teda potom… Currer Bell jsi ty?" Zeptal jsem se. Charlotte se smála. "Ano, papá. Je to mužské jméno, se stejnými iniciály - C.B. - Charlotte Brontëová, Currer Bell. Knihu mi podala a pak odešla. Začal jsem tedy číst. Myslím, že jsem četl dvě hodiny, ale připadalo mi to jako deset minut. Byla to úžasná, krásná kniha - příběh malého děvčete jménem Jana Eyrová. Její rodiče zemřeli tak musela žít s nedobrou tetou a jejími dětmi. Potom Jane odjela do školy Lowood. Bylo to hrozné místo, hodně podobné škole v Cowan Bridge. Janina nejlepší kamarádka, Helena Burns, ve škole onemocněla a zemřela. Ta Helen byla velmi podobná mé malé Marii. Když jsem četl o její smrti, mé oči se zalily slzami. Byla to úžasná kniha, nemohl jsem přestat to číst. V pět hodin jsem vstával a šel do obýváku. Mé tři dcery už tam seděly a čekaly na mě. Jejich oči se leskly nadšením. Ještě pořád jsem měl v očích slzy, ale na ústech úsměv. Zvedl jsem Janu Eyrovou a řekl "Holky, víte, že Charlotte napsala knihu? A je víc než jen dobrá, víte.. vskutku moc moc dobrá !"

8. Nejlepší a nejhorší dny

Emily i Anne o knize samozřejmě věděly. Věděly o ní už hodně dlouho. Jana Eyrová ale nebyla Charlottina první kniha, kterou poslala vydavateli. Před rokem napsala jinou "The Proffesor" a poslala ji různým vydavatelům. Všichni to ale vraceli zpět, v balících adresovaných Currer Bell. Posílala to pořád dokola a pořád dokola se to vracelo zpět. "Proč jsi nevyměnila papír na balíku, drahá?" ptal jsem se jí. Charlotte se usmála "Na to jsem nemyslela, tati. Nejhorší den byl, když jsme byly v Manchasteru u očního lékaře. Pamatuješ si to? Tehdy mi přišel balík domů, bylo to den před tím, než jsem začala psát Janu Eyrovou." "To je ale teprve před šesti měsíci a už mám v ruce knihu!" "Ano, papá. Kniha se tiskla měsíc po tom, co jsem ji poslala vydavateli.""Drahoušku! O tom, že se jim to líbí, se rozhodli teda pěkně rychle!" "To ano, papá. Ale tak je to snad dobrá kniha, ne?"Smála se na mě. Nepamatuji si, jestli jsem ji někdy viděl šťastnější. Charlotte byla velmi maličká a ne moc pěkná žena; ale když se takhle usmívala, její obličej zářil jako obrázek. Má žena, Marie, přesně takhle vypada když jsem ji poprvé potkal. Vzal jsem ji za ruku "Je to moc dobrá kniha, drahá. Neumím říct, jak moc jsem na tebe pyšný." Pohladila mi ruku "Děkuji, papá. Ale nesmíš být tak pyšný jen na mě, víš. Emily a Anne..-" "Ne, Charlotte, prosím!" řekla Emily. Ale Charlotte nepřestala "Anne a Emily taky napsaly knihy - stejně dobré jako je ta moje - a jejich knihy taky brzy vyjdou! Podívej papá - tyhle mladé slečny nejsou tvé dcery - jsou to Acton Bell a Ellis Bell, bratři známého spisovatele Currera Bella!" "Emily zčervenala, ale Anne a Charlotte se smály. Byl jsem hodně překvapený. "Všechny tři!" řekl jsem "Ale.. proč používáte cizí jména?" "Protože lidi jsou hloupí, papá," řekla Anne. " Nikdo si nemyslí, že by žena mohla napsat dobrou knihu, tak jsme použily mužská jména. A teď všichni říkají, že Currer Bell je autor, co dobře rozumí ženám!" zase se smály. "Vy moje zlatka!" Všechny jsem je objal a každou z nich políbil na tvář. "Nevím, co na to říct. Jsem z vás tak nadšený. Dnes jste ze svého starého otce udělaly šťastlivce." Něco v Emilininém obličeji mě ale zarazilo "Emily? Necháš mě přečíst si tvou knihu, že ano?" Chvíli přemýšlela "Ano, papá. Samozřejmě. Ale.. je úplně jiná než ta Charlottina. Nejsem si jistá, jestli by se ti líbila." "Ty sama jsi jiná než Charlotte, drahoušku, a miluji vás obě. Musíš mi tvou knihu ukázat co nejřív až výjde. A ty taky, Anne!" Tu zimu jsem si přečetl také jejich knihy. Byly úplně jiné. Annina kniha - "Agnes Grey" byl příběh o nešťastné vychovatelce. Když jsem to četl, byl jsem smutný z toho, jak špatně se Anne měla - v obrovském domě kde ji nikdo nerozuměl, pryč od rodiny. Byla to dobrá kniha, ale mnohem složitější než Jana Eyrová. Emilina kniha se jmenovala "Wuthering Heights" (Na větrné hůrce). Byl to hrozný, děsivý a podivuhodný příběh. Četl jsem to pozdě v noci a když vítr se sněhem hrozivě foukal kolem domu a oken, občas jsem se i bál. Když už jsem se zvedl že půjdu do postele, uviděl jsem Emily, jak sedí u krbu. Jednou rukou hladila Keepera a druhou kreslila obrázek. Vypadala jako klidná, jemná mladá žena. Vysoká, hezká a tak.. Byla jiná. Bylo v ní něco mnohem silnějšího než v jejich sestrách, dokonce víc než u Charlotty. Něco silnějšího než já nebo Branwelll. Mnohem silnějšího než Branwell. Celý ten rok byl Branwell nemocný. Stále více času trávil pitím. Většinu dne spal a pak byl půl večera vzhůru. Měl bílý obličej a třásly se mu ruce když se pokoušel něco napsat. Jeho sestry mu o knihách ani neřekly. Bály se, že by byl nešťastný z jejich úspěchu, protože on sám chtěl být spisovatelem. Zhoršoval život nám všem. V září 1848 hodně onemocněl. Celý den a celou noc kašlal. Začal mluvit o smrti. Když jsme se společně modlili, začal znovu kašlat a upadl na zem. Emily a já jsme se ho snažili zvednout, ale nešlo to. Na rtech měl krev, i na Emiliných šatech. Když konečně přestal kašlat, bylo to proto, že přestal dýchat. Můj jediný syn zemřel. Pohřbili jsme ho v kostele vedle jeho malých sester a matky. Byla zima a pršelo. Na hrobech byla spousta mokrých uschlých listů a vítr nám foukal déšť do tváří. Brzo poté jsem šel domů, ale Emily se ještě hodinu nebo dvě procházela v dešti s Keeperem. Když se vrátila domů, její oblečení bylo úplně promoklé. Pár dní na to Emily onemocněla. Hořel jí obličej, nejedla a pořád chodila po domě. Těžko se jí dýchalo a dlouho jí trvalo, než vyšla schody. Charlotte cítila, jak jí srdce bije 115x do minuty. "Nech mě zavolat doktora, Emily." Prosila Charlotte. Ale Emily odmítla. "Jestli dojde, tak s ním nebudu mluvit." "Tak jdi do postele a odpočívej, prosím. Zapálím ti v pokoji oheň a přinesu ti mléko a budu ti číst, jestli chceš. Potřebuješ odpočinek, sestričko!" "Já… nepo … třebu-ju!" řekla Emily pomaličku. "Moje tělo … nepotřebuje… pomoc. Nezajímá .. mě… to. Budu dělat.. to co vždycky.. žít." A tak každý den vstávala v sedm hodin ráno, oblékla se a zůstala dole až do deseti do večera. Někdy kašlala krev. Nikdy už nevyšla ven z domu.Vypadala zle. Emily byla tak hubená a její bílá kůže vypadala jako papír. Věděl jsem, že už bylo pozdě, ale řekl jsem ještě Anne: "Rychle! Oblékni se a přiveď doktora!" Dlouho jsme nemuseli čekat. Doktor nám přišel asi za půl hodiny říct to, co jsme už sami věděli. Emily, má dcera, zemřela. 1848 byl rok pohřbů. Pochoval jsem spoustu dětí. Haworth se ponořil do smutku. Lidé věděli, že jsou jejich děti s Bohem, ale nikdo to nemohl vysvětlit Keeprovi. Byl s námi na pohřbu a o několik týdnů později ležel před jejím pokojem, zemřel.

9. Arthur Nicholls

To ještě nebyl konec mému smutku. Anne taky onemocněla. Nemohla dýchat, kašlala a byla celá bílá. Ale byla rozumější než Emily, brala všechny léky a dělala vše, co j doktoři řekli. Moc to nepomohlo. Na jaře řekla, že by chtěla k moři, na teplé místo. Doktoři jí řekli, ať ještě počká. Myslel jsem, že by do té doby ale zemřela. Ale nakonec s ní v květnu Charlotte odjela. Prvně šli do Yorku, kde navštívily krásný kostel - York Minster "Když člověk dokáže postavit něco tak krásného," šeptala Anne "jak asi vypadá dům Boží?" Tohle mi Charlotte napsala v dopise z Scarborough. "26. května jela Anne na oslovu k moři. Byla velmi šťatná, papá. Potom jsme šly do kostela a nakonec jsme si sedly na zem a dlouho se dívaly do moře. 28. už Anne nemohla ven, zemřela tiše ve dvě hodiny odpoledne. Pohřbíme ji tu na hřbitově, blízko moře." Anne byla rodinné děťátko, nejmladší a nejkrásnější ze všech dětí. Ještě než zemřela, dopsala knihu "The Tenant of Wildfell Hall" - o ženě, která opustila svého surového muže. Byla na knihu pyšná, a já také. Bylo jí 29 let. "Nechci ještě zepřít, papá," říkala "Mám v hlavě tolik nápadů na tolik knih! Zbyla mi jen Charlotte. Nejmenší z mých dětí. Ne zrovna nejhezčí, ne nejsilnější, ne nejneobyčejnější. Ty všechny si vzal Bůh k sobě, nechal mi tu je tu, která se mohla stát tou nejznámější. A tu, která bude mít brzy dítě. Charlotte napsala ještě další dvě knihy: Shirley - o silné, statečné ženě jako byla její sestra Emily; a Vilette - o lásce meži učitelkou a žákem. Ale Jana Eyrová byla stále její nejslavnější knihou. Všichni v Anglii o ní mluvili, každý ji chtěl číst. Charlotte odešla do Londýna a tam se setkávala se spoustou známých spisovatelů. Byl jsem za to rád, rád jsem poslouchal její vyprávění o místech a lidech, které poznala. Vždycky se ale vrátila domů, do Haworthu; nechtěla být s takovými lidmi dlouho. A toto tiché místo byl její domov. V roce 1852, před Vánocemi, se stala hrozná věc. Cosi jsem zaslechl z mého pokoje. Můj zástupce, Arhut Nicholls otevřel dveře do obýváku, kde seděla Charlotte a zůstal stát mezi dveřmi. "Ano, pane Nichollsi?" ptala se Charlotte "Chcete-li, pojďte sem." "Ne, slečno Charlotte - teda vlastně, ano. Myslel jsem - chtěl bych vám říct něco důležitého." Slyšel jsem, jak se jeho hlas zastavil a pak vešel dovnitř. "Já, vždycky.. jsem na vás myslel,staral se, slečno Charlotte, a… mé city jsou silnější, mnohem silnější, než si myslíte. Já, chci vás požádat, zda byste se stala mou ženou." Dlouho bylo jen ticho. Slyšel jsem každičké slovo, byl jsem naštvaný. Pan Nicholls byl jako zástupce dobrý, ale to je všechno. Platil jsem mu 100 liber ročně za pomoc s mou prací, ale v mém domě neměl místo, hlavně ne v posteli mé dcery! Vstal jsem a otevřel dveře. "Pane Nichollsi!" Otočil se a podíval se na mě, za ním jsem viděl Charlotte. "Teď opusťte náš dům, pane Nichollsi. Jsem velmi, velmi naštvaný! Už nesmíte s mou dcerou vůbec mluvit! Rozumíte?!" Ten hloupý chlap se roztřásl a skoro rozbrečel! Myslel jsem, že je nějak nemocný. Otevřel ústa, protože chtěl něco říct, ale nic z něj nevyšlo. Otočil se a odešel pryč ze dveří. Pan Nicholls zůstal doma zavřený tři dny. Odmítal jíst, idiot; a napsal mi několik dopisů plných zloby. Charlotte mu psala, že si ho nemůže vzít. Na to Nicholls řekl, že opustí Haworth a půjde do Austrálie. Poslední den, co tu měl být, měl dát lidem jíst chléb, ale když utrhl kousek pro Charlotte, nemohl jí to dát, protože se začal třást a strašně brečet. Lidé z Haworthu mu pak dali zlaté hodinky. Z toho se rozbrečel taky. Myslel jsem si, že to tím všechno skončilo, ale to nebyla pravda. Myslím že ještě psal Charlotte a ona mu odpovídala zpět. V dubnu 1854 se vrátil do vesnice. Charlotte ho přivedla ke mně do pokoje. Díval jsem se na něj, ale nic jsem neřekl. Nebyl jsem z něj nadšený. "Papá," začala Charlotte "Pan Nicholls a já ti chceme něco říct." To se mi nelíbilo - "Pan Nicholls a já.." To nebylo dobré… "Nemám čas," řekl jsem "Mám moc práce." Charlotte se usmála "To proto, že nemáš žádného dobrého pomocníka, papá. Když tu byl pan Nicholls, všechno šlo lépe." "Možná," řekl jsem "Ale myslel jsem, že jede do Austrálie. Proč jste nešel, pane?" Pan Nicholls poprvé promluvil. Vypadal vychloubavě a pyšně. "Jsou dva důvody, proč jsem nešel," řekl "Zaprvé proto, že jsem se rozhodl do Austrálie nejít, a taky…" zastavil se, podíval se na Charlotte. Ta se na něj usmála a já cítil, jak mi tuhne krev. "a taky proto, že se já a vaše dcera Charlotte budeme brát. Jdeme se vás zeptat jestli budete souhlasit." Už si nepamatuji, co jsem dál řekl. Myslím, že jsme si vyměnili hodně nepěkných slov a pár slz. Ale nakonec jsem souhlasil. Souhlasil jsem proto, že to chtěla Charlotte, ne kvůli němuá. V červnu se brali v mém kostele. Já tam ale nešel - nemohl jsem odevzdat mou Charlotte tomu chlapovi. Vrátil se na post mého pomocníka a spolu s Charlotte žil v mém domě. A je tu ještě teď. Možná bude tohle číst. Jestli ano, bude vědět, že já jsem byl ten zlý a on ten dobrý. Pan Nicholls byl po tom všem pro Charlotte přece jen dobrým manželem. Chápu, že ji moc miloval a dělal ji šťastnou. Zase se smála a byla šťastná. Oči jí zářily, občas si zpívala při práci. Náš dům byl zase útulný. Pan Nicholls pro mě udělal v kostele dost práce. Charlotte začala psát novou knihu - nazvala ji Emma. Jednoho dne přišla ke mně do pokoje s úsměvem na rtech. Bylo vidět, že je šťastná. "Copak, drahá? Dokončila jsi knihu?" "Ne, ještě ne, papá. Ale chci ti říct něco báječného. Zkus hádat!" "Já nevím, drahoušku. Jestli nemáš knihu, tak.." "Arthurovi jsem to řekla včera. Budu mít dítě." Nic jsem neřekl. Opatrně jsem položil svou ruku na její. Byla to úžasná zpráva! Pamatuji si, jak mi má žena Marie oznámila tuhle zprávu a jak byl náš dům plný smíchu a dětských hlásků, dětských krůčků… Oba jsme dlouho seděli a vzpomínali. Ale tohle se nestalo. O vánocích se začala cítit špatně a na Nový rok to bylo ještě horší. Celé dny ležela v posteli, horká a s kašlem. Arthur se o ni pečlivě staral - myslím, že při ní zůstával i celou noc vzhůru. Ale nepomohlo to. 31. března 1955 poslední z mých šesti dětí zemřelo. Stalo se to brzy ráno. Arthur seděl u její postele a já stál ve dveřích. Usínala s rukou v té jeho. Její obličej byl hubený a bledý. Otevřela oči a podívala se na něj. Pak zakašlala, viděl jsem v jejím obličeji obavy. "O Bože," špitla "Neumírám, že ne? Prosím, neber mě od Arthura zrovna teď - byli jsme tak šťatní." To byla poslední slova, která řekla. O chviličku později už jsem se procházel venku kolem domu. Jak jsem se blížil k hřbitovu, kostelní zvony začaly bít. Říkaly Haworthu a celému světu, že Charlotte zemřela.
NAVRCHOLU.cz

Brontë story IV

10. září 2008 v 8:33 | bronte.blog.cz - Fulmina |  CHARLOTTE BRONTË
10. Maria


Tak a dopsal jsem to. Jsou tři hodiny ráno. Doma je ticho a vítr se utišil. Je slyšet jen praskání dřeva v ohni a hodiny nad schody. Někde nahoře spí Arthur Nicholls. Vím, že Chartlottina kamarádka, paní Gaskellová, brzy dokončí knihu o Charlotte. Možná ji ukážu, co jsem napsal. Možná. Ale asi ne. Předtím jsem jí psal a odpověděl na všechny její otázky. Je spisovatelka, napíše si svou vlastní knihu. Tuto knihu budu mít u sebe na stole pro sebe - a možná pro Arthura Nichollse. Nikdo ostatní to číst nemusí. Má dcera Charlotte je pořád slavná a až paní Gaskellová dokončí svou knihu, bude ještě slavnější.
Přál bych si, aby si má žena Maria mohla Charlottiny knihy přečíst - taky Emiliny a Anniny. Třeba to jde. Měli jsme skvělé děti, co myslíš, Marie? Zajímalo by mě, jestli mě slyší. Je pěkná noc když teď vítr ustal. Asi se půjdu ven projít přes hřbitov do kostela - popovídat si s Marií.
Konec
NAVRCHOLU.cz

Die Another Day ... foto

9. září 2008 v 10:17 | Ellinka :o) |  TOBY STEPHENS
... je vidět, že zase po dlooouhé době dávali v televizi film s Toby Stephensem :o) ...
Našla jsem několik fotek, které ještě nemám, hlavně z natáčení ...
... tak tohle už není z natáčení, ale přímo z filmu ....
Bilionář a bídák Gustav Graves .... tak teda nevím, komu fandit - jestli klasicky Jamesi Bondovi nebo jemu :o)

Legendy Divokého Západu (2006)

7. září 2008 v 12:23 | Ellinka :o) - csfd.cz |  TOBY STEPHENS
"Tam, kde leží Little Bighorn je indiánská zem, tam přijíždí generál Custer se svým praporem" -bohužel osudným se mu stal v Bitvě u "Little Bighorn" 25. 6 - 26.6. 1876 kmen Čejenů a Sioxů v čele s legendárnámi náčelníky divokého Západu "Splašeným koněm" a "Sedicím býkem" . Pěkný - filmovým způsobem zpracovaný dokument z doby za vlády amerického prezidenta Lincolna, o jedné z největších, nejdrtivějších a nejzásadnějších bitev na americkém Západě v polovině 19. století. Castrova "Sedmá kavalérie" asi o 250 mužích tenkrát byla úplně do posledního muže rozprášena včetně plukovníka samotného, indiánů podle dobových pramenů padlo asi na šedesát ! Poslení historické výzkumy však odhalily překvapivou pravdu - oproti všem dosavadním představám, měl Custer zřejmě vyrovnanou šanci zvítězit a jeho rozhodování zdaleka nebylo neuvážené. Těším se už moc na další díl, opravdu se jedná o dokument oku lahodný, s dobrým průvodcem, je i dobře filmově pojat, ale dozvíte se zde i spoustu jiných zajímavých historických událostí, otázek a odpovědí řečenými očima odborníků.
...a pár fotek z natáčení ...

Dar sester Brontëových

6. září 2008 v 18:42 | Ellinka :o) - Bronte.blog.cz - sk.cz |  CHARLOTTE BRONTË
Podzimní vichr se přehnal nad yorshirskými bažinami, když kněz na malém hřbitově pochovával svoji ženu. Okolo hrobu stálo šest drobných sirotků. Dvě z nich také brzy spočinuly k matce, tři se staly slavnými spisovatelkami.
"Bude to náš nový pan farář" dohadovali se obyvatelé severoanglického městečka Haworth při pohledu na podivné procesí vozů naložených nábytkem, dvou dospělých a šesti drobných dětí. Píše se rok 1820 "On je fešák, štíhlý, tmavovlasý," hodnotili přicházející "a ta jeho paní, bleďounká, teňounká jako nitka, kde tolik dětí vynosila?" Děti - Maria, Elizabeth, Charlotte, Branwell, Emily a Anna - odstupňované věkem jako schody - měly být zárukou budoucí mateřské radosti. Marie Brontëová ji nestihla zažít. Krátce po příchodě na novou faru zhubla, úplně zeslábla, sedm měsíců polehávala a stonala od bolestí až nad ní rakovina zvítězila. Nejstaší Maria měla osm, nejmladší Anna sotva rok.
I když obyvatelé slatin byli drsní lidé, na pohřbu při pohledu na šest drobečků u rakve nezůstalo oko suché. "Nebuďte smutní, vaše matka je v nebi," utěšoval pan farář své ratolesti. Ale matčina odchodu si v následujících dnech a měsících nemohli nevšimnout. Nevdaná teta Elizabeth, matčina starší sestra, zůstala na faře pomáhat s vedením domácnosti. Protože nebyla zvyklá na děti, často situaci nezvládala. Zlostně křičela na ty odrostlejší, hystericky je kárala i za maličkosti. "Naše matka byla mnohem lepší…" šeptali si sourozenci večer v posteli.
Děti neměli v Haworthu žádné příbuzné a o to těsněji se k sobě přimkli jako kamarádi. Zůstali jimi vlastně po celý život. Zamilovali si drsný kraj bouřlivého větru a bažinatých potoků, protože jim poskytoval svobodu. Mohli se volně toulat spolu s domácimi psy v divoké přírodě, dokud jim to jejich ambiciózní otec nezatrhl. Sám Patrick Brontë pocházel z neobyčejně chudé rodiny. Jeho matka byla čistokrevná Irka, která se velmi rozhádala se svou pobožnou katolickou rodinou tím, že si vzala irského protestanta. Měli spolu deset dětí, ale jen synovi Patrickovi se podařilo vymanit z bídy a vystudovat v Cambridge na kněze. Byl přesvědčený, že jeho děti také zachrání jen dobré vzdělání. Čtyři nejstarší školou povinná děvčata odvezl koňským spřežením do církevní školy Cowan Bridge, kde děti vzdělávali kněží.Když jim naposledy zamával, myslel si, že jim tam bude jako v bavlnce. Dřevěná budova internátní školy se ale nedala v zimě vyhřát. Ráno, ještě za tmy, si žačky umývaly oči vodou, která se přes noc změnila v led z nachystaných ve věder. Nezahřály se ani v kapli, kde se musely modlit celé dvě hodiny před snídaní. Často byly o hladu, dostávaly málo jídla a i to málo bývalo připálené nebo nedovařené. "Jen tvrdá sparťanská výchova vás připraví na život v dospělosti," přesvědčoval je církevní správce, který přitom vlastní dcery rozmazloval.. Maria a Elizabeth se staraly o mladší sestřičky, v noci je chodily zakrývat, podstkávali jim tajně lepší kousky jídla. Hlavně Marie měla obětavou a pokornou povahu, nikdy neprotestovala, ani tehdy ne, když ji některá z přísných učitelek dala za trest zavřít do ledovny. Zato drobná Charlotte se často bouřila "Vždy budu vzdorovat, pokud mě někdo nezaslouženě potrestá," odvážila se vmést do tváře obávanému správci. Nelidskou školu později realisticky popsala v románu Jana Eyrová.
Stálá podvýživa a promrzání až do kostí nezůstalo bez následků. Ve škole propukla tuberkulóza, několik žaček zemřelo. Děvčata němě zírala z oken, jak téměř denně odváželi ze školního dvora jejich mrtvé nebo umírající kamarádky. I farář Brontë se lekl, když dostal dopis "Litujeme, že vám musíme oznámit tu smutnou zprávu. Spousta děvčat nám onemocněla, mezi nimi i vaše dcera Marie." Bledé, vyhublé děvče si doma ještě krátkou chvíli poleželo, ale tuberkulóza měla bleskový spád. Měsíc po Marii zemřela na stejnou nemoc i Elizabeth. Uplakanou Charlotte a Emily vzal otec domů. Další škola v Roe Head byla už pro obě sestry mnohem příjemější a Charlotte tam zůstala dva roky pracovat jako učitelka. Všechny tři sestry Brontëové se několik roků živily jako vychovatelky (guvernantky) - domácí učitelky v bohatých rodinách. Charlotte byla ze sourozenců nejmoudřejší a nejprůbojnější. Měla silně vyvynuté sexuální touhy, které ale prudce narážely na přísné zásady viktoriánského puritánství. Podle nich byly pro slušnou ženu na prvním místě povinnosti a tělesná láska přicházela v úvahu jen po svatbě. Charlotte v dopisech přiznává, že se musela občas trénovat v potlačování tužeb "protože vzrušení nemůže přinést nic dobrého." Dostala nabídku na svatbu od jistého kaplana, ale ten byl v jejich očích až příliž upjatý a "studený jako ryba". Charlotte se zamilovala v cizině, v Belgii, kam odcestovala spolu se sestrou Emily. Doma si chtěly otevřít soukromou školu a do Bruselu se jely zdokonalit ve francouzštině. Profesor Constantin Héger okouzlil Charlotte moudrostí, ohnivou mužností a svobodomyslností. I když byl ženatý, stal se hrdinou všech starších dívek ze školy. Po odchodu z Belgie mu Charlotte psala, ale vztah na dálku pomalu vyhasínal. "Den po dni čekám dopis a den po dni přichází zklamání…" píše nevesele sedmadvacetiletá mladá žena. Jediná ze sester se jako sedmatřicetiletá žena vdala za skotského kněze Arthura Nichollse, i když tím poloslepého otce rozzlobila. "Je to jen niktoš oproti tobě" domlouval své dceři. Krátce po svatbě, na procházce v prudkém větru Charlotte prochladla. Lékaři se domnívali, že má tuberkulózu jako její sestry, ale dnešní odborníci se spíš přiklánějí k názoru, že její zdravotní problémy způsobovalo těhotenství. I přes manželovu obětavou starostlivost rok po svatbě zemřela.

Všechna Brontëvic děvčata pěkně kreslila, ale největší talent měl jejich bratr Branwell. Jeho studium na výtvarné akademii ale skončilo fiaskem a nikdy se pořádně nevysvětlilo, co ho přinutilo k návratu domů. Jako jediný syn měl výsadní postavení následníka rodu, otec v něm viděl budoucího malíře či spisovatele a sestry si pěkného bratříčka rozmazlovaly. V návalu citů si nevšimly, že z něj vyrůstá povaleč. Jako pravý Ir se rád bavil, "na muzice i při pohárku". Začal pracovat jako prodavač cestovních lístků na železnici - když ovšem po nočním hýření občas nepřišel do práce, tak ho propustili. Otec byl rád, když si našel seriózní místo pomocníka u bohatého faráře Robinsona. I sestra Anna tam pracovala jako domácí učitelka. Zdálo se, že bude vše v pořádku. Brzy si však Anna všimla, že na Branwella mají služky narážky "Náš pan farář je zase nemocný, ale naše paní má 'díkybohu' náhradu" "Jakou náhradu?" nechápalo děvče. "Přece vašeho bratříčka!" Upřímě mu domlouvala, aby se nepouštěl do takové odporné hry, ale Branwell ji prudce odbyl: "Je to úžasná žena a umí ocenit mé přednosti!" Řeči se dostaly až k uším pana domácího a důsledkem této aféry bylo Branwellovo propuštění na hodinu. Slabošský mladík se tím nezlomil, intrikoval proti sokovi, do svých milostných problémů zatahoval otce i sestry. Situace se ještě zhoršila, když farář Robinson zemřel a pěkná vdova se brzo vdala, jenže ne za domýšlivého Branwella, ale za staršího boháče.. Zhrzený milenec od té doby odmítal jakoukoliv práci, ve dne doma spal a v noci začal pít. Peníze na alkohol bral od nebohého otce, kterého navíc trápil oční zákal. I Branwell měl slabé plíce a pod vlivem denodenního opíjení byl už v třiceti ruina. "I tak zemřu ve stoje" frajeřil v hospodě. Podle rodiny se opravdu v agónii snažil v posteli postavit. I přes opilecké patálie jeho smrt sestry úplně zničila: Anna naříkala, Charlotte dostala záchvat gastritidy a Emily se ve stavu zoufalství procházela venku v sychravém počasí, což u ní urychlilo proces tuberkulózy. "Moje dcera měla divnou tichou povahu" vzpomíná otec "Byla uzavřenější než Charlotte, víc srostlá s yorkshiským krajem, který jen nerada opouštěla. Často se sama toulala po vřesovišti." Spolu se sestrami si osiřelé dětsví kompenzovala sněním. Děvčata se vžívaly do romantických postav a vymyšlené příběhy si zapisovaly do sešitků jako první literární pokusy. Ručně vyráběly dokonce miniaturní knížečky, které si samy ilustrovaly. Když se daly na spisovatelskou dráhu, knihy z obavy pod sprškou kritiky podepisovaly mužskými pseudonymy. "Kdo mohou být Currer Bell a Ellis Bell?"- lámala si dlouho hlavu spisovatelská obec. Nejznámější román devětadvacetileté Emily "Bouřlivé výšiny" vyšel pod pseudonymem Eliss Bell. Měla dobré tvořivé období, ale boj se smrtí už prohrávala. V rodině Brontëových měli dispozice k tuberkulóze. Drsný kraj slatin, který si oblíbili, byl pro jejich křehké zdraví špatný. V té době i vzdělaní lidé věděli velmi málo o přenosu nakažlivých chorob. Sestry spávaly se společném pokoji, používaly společné nádobí. Emily velmi prochladla díky špatnému počasí na bratrově pohřbu "Nechci žádného doktora!" odmítala se léčit, i když už nemohla chodit a její tělo hořelo jako plamen. Velmi rychle, jen tři měsíce po bratrově smrti, zemřela na tuberkulózu.
"Anna byla nejmladší a nejkrásnější z děvčat," tvrdil otec. Každý měl v rodině svého miláčka: Charlotte Emily, Emily Annu a Anna Branwella, o kterém napsala i pravdivou knihu. Byla úplně jiná než její sestry, tichá, odevzdaná osudu, velmi pobožná. Ze sester měla nejmenší literární talent, ale nejhlouběji se uměla zamilovat, i když její láska zůstala nenaplněná. Jen co Brontëovi na Vánoce pochovali Emily, Charlotte s otcem tušili další tragédii: aktuální nemoc plic se přihlásila i u Anne. Nemohla dýchat, silně kašlala. "Chtěla bych jet ještě jednou na jih, kde jsem byla šťastná jako mladá učitelka," prosila Charlottu. Sestra jí splnila poslední přání a Anna pět dní po návratu domů zemřela. Bylo jí 29 let.

Patrick Brontë se dožil spisovatelské slávy svých dcer a za svou rodinou se odebral až v 84 letech. Ani syn ani žádná z jeho pěti dcer nepřivedla na svět pokračovatele rodu, ale jméno Brontë stále svítí na irském, anglickém i světovém literárním nebi.
NAVRCHOLU.cz

The Duchess - Vévodkyně (2008)

6. září 2008 v 17:45 | Ellinka :o) |  JEN TAK ....:O)

The Duchess - Vévodkyně (2008)

Podle velmi úspěšné biografické knihy historičky Amandy Foreman natočil režisér Saul Dibb film o jedné z nejkontroverznějších postav Angliev 18. století, vévodkyni Georgianě z Devonshiru. Georgiana Cavendish z rodu Spencerů byla na svou dobu velmi pokrokovou ženou, která se angažovala v politice, byla jednou z nejvlivnějších hostitelek své doby a často podléhala hazardu a milostným aférám. Vedla velmi extravagantní, rozmarný a promiskuitní život plný intrik. Romanticky laděný film dokumentuje její milostné zápletky, nadšení pro účast na tehdejší politické scéně a ne zrovna šťastné manželstí s vévodou z Devonshiru.
Hrají:
Georgiana, Vévodkyně z Devonshiru - Kiera Knightley
Vévoda z Devonshiru - Ralph Fiennes
Lady Spencer - Charlotte Rampling
Charles Grey - Domonic Cooper
Bess Foster - Hayley Atwell
Charles Fox - Simon McBurney
Richard Brinsley Sheridan - Aidan McArdle
Natáčelo se samozřejmě v Anglii :o) - nádherná scenérie a zámecké domy. Např. Chattsworth House, Clandon Hall, Fakenham, Holkham Hall, Kedleston Hall, Somerset House a West Wycombe Park - fota dodám později :o)

James Bond - London Palladium

5. září 2008 v 19:15 | Ellinka :o) |  TOBY STEPHENS

5. října 2008 od 19:30

London Palladium Theatre

Účast přislíbily i tyto herecké hvězdy: Sir Roger Moore, Stephen Fry, Judi Dench, Joanna Lumley, David Suchet, Jeremy Irons, Toby Stephens, Rosamund Pike, Samantha Bond a další ...
________________________________________________