Brontë story I.

10. září 2008 v 8:34 | bronte.blog.cz (Fulmina) |  CHARLOTTE BRONTË
Než začnete číst .....
Někteří lidé mají talent na hudbu, kreslení, malování nebo psaní. Nikdo neví odkud se ten talent bere. Možná se s ním lidé už rodí - možná pochází od Boha.
Sestry Brontëovy měly talent na psaní. Nikdo je to neučil - naučily se samy. Tři z nich napsaly jedny z nejlepších novel devatenáctého století. Ale život v Haworthu nebyl jednoduchý. Rodina nepatřila mezi bohaté a děti měly co dělat, aby přežily. Jednoho po druhém odřezávaly nemoci a smrt od jejich života a talentu. Ale příběhy psané Charlotte , Emily a Anne jsou tu dodnes.
Tohle není jeden z příběhů, které napsaly, tohle je o nich.Toto dílo nenapsal jejich otec, ale mohl by: je to příběh rodiny, která tu byla tak krátce..

Knihu vydalo Oxford University Press v roce 2000. Originál je anglicky, zde si můžete přečíst překlad, který jsem získala ze stránek bronte.blog.cz.

1. Haworth
To odpoledne foukal studený vítr, slunce svítilo snad jednu či dvě hodiny. Vyšel jsem ven za dům. Ovce se schovávaly před větrem za kamennou zdí, nad kopcem na západě pluly šedé mraky. Je teprve listopad, ale ve vzduchu je cítit sníh. Bude chladná zima, letos 1855. Jmenuji se Patrick Brönte, je mi 78 let. Zde ve Haworthu jsem farář. Je to malá vesnička pod kopcem, ležící na severu Anglie, s šedými kamenými domy. Žiji v domě na kopci, vedle kostela a hřbitova. Celá moje rodina, kromě Anne, jsou zde pohřeni. Vítr foukal uschlé listí do kostela a já pozoroval, jak tančí v sluneční záři u hrobu. Brzy už tam budu s mou ženou a dětmi, pod studeným šedým kamenem a tančícími listy. Venku je pochmurno a doma hrozivé ticho. Charlottin manžel, pan Nicholls, si v pokoji čte, služebná vaří v kuchyni. Teď tu žijeme jen my tři. Je tu hrozné ticho. Slyším praskání dřeva v ohni, a velké hodiny na schodišti. Ještě je tu jiný zvuk - vítr z venčí. Má spoustu hlasů. Zpívá, směje se a křičí celou noc. Včera večer naříkal jako malé ditě. Vstal jsem z postele a šel o oknu poslouchat. Samozřejmě tam žádné dítě nebylo. Jen studený vítr foukal mezi náhrobky v záři bledého měsíčního svitu. Rozhodl jsem se napsat příběh o mých dětech, dnes, než bude příliž pozdě. Charlottina přítelkyně, paní Gaskellová, o ní píše knihu a asi si bude chtít přečíst i tento příběh.
Je to pěkný příběh. Začíná v dubnu 1820, kdy přicházíme do Haworth poprvé… Toho dne také foukal silný vítr, venku bylo zamračeno. Na slatině byl sníh. Kamenná cesta do Haworthu byla do kopce a celá pokryta ledem. Maria, má žena, se bála vyjet nahoru ve voze."Půjdeme pěšky , děti," řekla " Jestli některý z koní upadne, bude to hrozná nehoda. Tak pojďme se podívat na náš nový dům." Byla to malá žena, a ne moc silná. Ale nesla dítě, Anne, do kopce v náručí. Já jsem nesl Emily - bylo jí teprve rok a půl. Ostatní šli pěšky. Můj dvouletý syn, Patrik Branwell, šel se mnou; a Charlotte, která měla skoro čtyři, šla s mámou. Dvě nejstarší děti - Elizabeth a Maria - běžely vepředu. Strašně se těšily, smály se celou cestu si povídaly. Lidé v Haworthu vyšli ven a pozorovali nás. Někteří nám pomohli, ale většina jen stála u dveří a dívala se. Jsou zde velmi chudí lidé. A já byl jejich nový farář.
Měli jsme sedm vozů s nábytkem, které koně táhly do toho zledovatělého kopce. Když jsme konečně došli k domu, vítr nám do obličejů foukal stále silněji. Moje žena rychle vešla dovnitř a zapálila oheň. "Líbí se ti tu, drahá?" ptal jsem se jí té noci, když už děti byly v posteli. Vypadala bledě a a unaveně. Myslel jsem, že je to kvůli cestě a dětem. Možná že opravdu bylo.Ruce si ohřívala u ohně a řekla: "Samozřejmě, Patricku. Je to pěkný dům. Doufám, že tu bude dobrý domov pro tebe a děti." Z toho jsem byl trochu překvapený. "A taky pro tebe, Marie. Nezapomínej na sebe. Ty jsi pro mě ta nejdůležitějši osoba na světě." Mile se na mě usmála, "Děkuji, Patricku," řekla. Byla hodně maličká a občas byla z dětí unavená. Ale když se na mě takhle usmála, stala se tou nejkrásnější ženou celé Anglie. A za rok a půl zemřela. Nebyla to rychlá smrt. Sedm dlouhých měsíců ležela v posteli, s příšernými bolestmi. Doktor občas přišel, a taktéž její sestra Elizabeth. Děti byly nemocné taky. Byly to hrozné časy. Moje žena Maria zemřela v září 1821 -bylo jí 38 let. Pohřbil jsem ji v kostele, byla to moje práce. Šest našich dětí tam stálo a tiše pozorovalo. Poté jsme šli zpět domů. Zavolal jsem si je do pokoje a mluvil k nim. Řekl jsem: " Nesmíte plakat, moji milí. Vaše matka je teď s Bohem. Je šťastná. Jednoho dne všichni umřeme a pokud budete dobří, půjdete k Bohu také." "Ale proč?" ptala se Maria. "Proč zemřela zrovna teď, tati? My ji potřebujeme." "Svět je těžký, děti, a nerozumíme všemu, co Bůh dělá. Ale Bůh nás miluje, na to nikdy nezapomeňte. Vaše matka vás milovala, a možná se na vás teď divá. Musíme tvrdě pracovat, učit se jak nejvíc je to možné a být laskaví k ostatním lidem. Ano?" "Ano, tati." Pamatuji si, že byly děti hrozně smutné, ale pečlivě poslouchaly. Malá Emily řekla: "Kdo bude teď naše maminka?" "Maria je nejstarší, bude mi tedy pomáhat. Všichni ji teď musíte poslouchat a dělat co řekne. A vaše teta Elizabeth je tu taky. Možná zůstane déle."A taky že zůstala. Byla starší než byla má žena, a nebyla vdaná. Říkali jsme jí této Branwellová. Pocházela z Penzance v Cornwallu, teplého a slunného místa u moře. Tady v Haworthu je často zima a vítr tu fouká celou zimu. Teta Branwellová to tu nesnášela, ale zůstala zde celý svůj život, aby mi pomohla s dětmi její sestry. Byla to dobrá, laskavá žena. Byl jsem velmi pyšný na mou malou dceru Marii. Bylo jí teprve osm, ale pracovala celý den jako dospělá. Pomáhala těm menším s oblékáním a koupáním, s hraním, kreslením a čtením. Byla pro ně něco jako malá máma. Uměla velmi dobře číst. V domě jsme vždy měli nějaké knihy nebo noviny a každý den jsem dětem o nich říkal. Mluvil jsem s nimi o dospěláckých věcech - o vévodovi z Wellingtonu a jiných důležitých věcech které dělal vévoda v Londýně. Děti mě pečlivě poslouchaly a strašně se snažily mi porozumět. Marie často četla ostatním z novin, a pak se mě i na něco ptala. Rozuměla všemu lépe než jakýkoliv muži. Byl jsem si jistý, že moje děti jsou velmi chytré. Ale neměl jsem čas mluvit s nimi tak jako teď každý den; měl jsem spoustu práce. Takže jsem je roku 1824 poslal do školy.

2. Cowan Bridge School
Narodil jsem se v malém domečku v Irsku. Doma jsme měli jen dva pokoje a já měl ještě dalších devět sourozenců. Mí rodiče byli velmi chudí. Neměli jsme peníze, a jen maličkou farmu. Ale kousek od nás stál kostel a ten měl školu. Ta škola mi dala šanci být úspěšným. Velmi jsem se snažil a když mi bylo šestnáct, stal jsem se učitelem. Potom jsem šel do St John's College v Cambridge studovat dál. Stal jsem se kaplanem. Když jsem se oženil, dostal jsem dobrou práci a dům pro mou rodinu. A to všechno se stalo proto, že jsem se na škole snažil. Chtěl jsem, aby šly mé děti do nejlepší školy jakou jsem našel. Cowan Bridge byla škola pro dcery duchovních. Patřila duchovnímu - panu Wilsonovi. Byl to dobrý muž - myslel jsem si. Škola se mi líbila a nebyla ani moc drahá. Tak jsem v červenci 1824 vzal Marii a Elizabeth do školy. V září jsem tam dal i Charlottu a v listopadu také Emily. Bylo jí teprve šest, Charlotte osm. Pamatuji si, jaké ticho bylo toho podzimu u nás v domě. Každé odpoledne jsem vyučoval mého syna, Branwella, a manželčina sestra se starala o nejmladší Anne. Občas jsem myslel na děvčata. Mou nejstarší Marii, byla to dobrá chytrá holka - myslel jsem si, že musí být nejchytřejší z celé školy. Čekal jsem na její dopisy, byl jsem zvědavý, jaké nové věci se tam učí. O něčem mi v dopisech napsala, ale ne o všem. Psala, že se jí školní úkoly líbí a já byl nadšený. Ale nepsala mi o jídle, nebo o zimě či zlých učitelích. To všechno mi řekla Charlotte mnohem později. Maria mi neřekla, že jídlo bylo často spálené a nejedlé, nebo že nemohli spát kvůli studeným postelím. Neřekla mi, že vyhublé hladové děti se myly v ledové vodě, že chodili každou neděli skrz sněhovou břečku do kostela, kde v mrazu museli dvě hodiny sedět. Neřekla mi, že spoustu dětí ve škole bylo nemocných. "Neřeklas mi to, Marie, že? Nebo ano? Zkoušelas napsat něco takového, ale přestala jsi, protože ses bála učitelů? Bylas dobré, statečné dítě a já byl na tebe tolik pyšný, tak spokojený že jsi ve škole. Chtěl jsem tě všeho naučit; nechtěl jsem, abys byla chudá jako mé sestry. Bože pomoz mi, myslel jsem, že jsi na Cowan Bridgeské škole šťastná!" Na té škole nebyly žádné vánoční prázdniny a bylo by pro mě těžké cestovat tou zimou k mým děvčatům. Tak jsem zůstal doma v Harwothu, s tetou Branwellovou, mým synem a Anne. Venku byla sněhová vánice a na oknech led. Na Štědrý den vypadala malá Anne osaměle. Ptala se mě na sestry. "Nezoufej, drahoušku," řekl jsem. "Jsou šťastné s ostatními děvčaty ve škole. Ty půjdeš určitě taky do Cowan-Bridgeské školy až bude starší." Pamauji se, jak divně se na mě podívala. Měla jen čtyři roky ale už tehdy byla moc půvabná. Usmála se na mě, ale její obličej zbělal a ruce se jí začly třást. Nevím proč. Myslel jsem, že jí byla zima, tak jsem přiložil dřevo do ohně. Potom jí teta Branwellová četla příběh z Bible, o čem to bylo jsem už zapoměl. V únoru přišel dopis. Byl to rukopis dospělého, ne Marie. Drahý pane Brontë, stálo v něm. Obávám se, že mám pro vás špatné zprávy. Několik dětí ve škole onemocnělo a vaše dcera Marie… Má ruka se začala zlověstně třást, upustil jsem dopis na zem. Jak jsem ho zvedl, uviděl jsem jediné slovo - zemře. … pokud si vaši dceru Marii brzy neodvezete domů, zemře. Jel jsem si tedy pro ni. Maria ležela v malé posteli v chladém pokoji a hrozně kašlala. Elizabeth, Charlotte a Emily stály kolem ní a čelaly na mě. Vypadaly velmi smutné, nemocné a vystrašené. Pamatuji si ty velké oči v jejich malých bledých tvářích. Neodvezl jsem si je všechny hned domů, školní doktor řekl, že to není nutné. Tak jsem vzal Marii domů skrz panující zimu všude kolem. V dostavníku jsem seděl vedle ní a držel ji celou cestu za ruku. Pamatuji si, jak studenou ji měla. Hubené studené prsty, které se vůbec nehýbaly. Bylo už moc pozdě na její záchranu. Tři měsíce ležela nahoře v posteli a nejedla. Její hubený obličej byl celý bílý, vypadal trochu jako obličej mrtvého dítěte. Jen její oči vypadaly živě - velké tmavé oči v hubeném bílém obličeji. "Neplakej, tati." řekla mi jednou "Brzy už budu s matkou, víš. A s Bohem." Pohřbil jsem Marii vedle její matky a rok na to jsem tam pohřbil i Elizabeth. Ve škole onemocněla, dovezla ji nějaká žena. Za dva týdny jsem si přivezl domů Emily a Charlotte. Byly tu, když Elizabeth zemřela. Její tělo leželo celou noc v dřevěné krabici na stole a její malé sestry a bratr ji líbali před pohřbením. Chtěl jsem pro děvčata tolik, až jsem neměl nic. Stál jsem na hřbitově a díval se na letní květiny, které jsem položil na jejich hrob. Pamatuji si, jak moje žena držela holky v náručí a jak se na mě usmívala, když jsem se díval. "Jdou teď zase za tebou, Marie." Řekl jsem "Omlouvám se. Promiň, má lásko."

3. Knížečky
Teď jsem měl čtyři děti - Charlotte, Branwella, Emily a Anne. Tentokrát jsem je po mnoho let do školy neposlal. Boží způsoby jsou nepochopitelné, myslel jsem si. Možná se mnou Bůh nebyl spokojený; možná chtěl Marii a Elizabeth pro sebe. Řekl jsem si, že ostatní nechám doma. Teta Branwellová je mohla vyučovat a já bych ji pomohl, kdyby to šlo. Byly to chytré děti, rychle se učily. Milovaly psaní, kreslení, malování a dokázaly celý den mluvit. A, díky Bohu, nebyly nemocné. Každé odpoledne je služebná Tobby brala na dlouhé vycházky po slatině za domem. Na kopci nachodili několik mil spolu s ovcemi. Myslím, že to pro ně bylo dobré. Sílili a v jejich očích plál jasný plamínek. V Haworthu jsem nebyl jediným otcem, který ztratil děti. Spousta dětí zemřelo a já je všechny musel pohbřívat. Podnebí v Haworthu bylo špatné, hodně dětí zemřelo na nemoci. A další spousta zemřela v nehodách; viděl jsem stovku dětí zemřít v ohni. U mě doma jsem byl vždycky velmi opatrný. Neměl jsem záclony ani koberce, protože jsem se bál ohně. Mé děti nikdy nenosily bavlněné oblečení, protože bavlna lehce hoří.Jednoho dne roku 1826 jsem koupil krabici hracích vojáčků z Leedsu. Hned druhý den si s nimi děti hrály. "Tento je můj!" říkala Charlotte "To je vévoda z Wellingtonu!" "A tento je zase můj!" řekl Branwell "Napoleon Bonaparte!" Dětem se dřevění vojáčci moc líbili a začali si o nich vykládat příběhy. Byly to velmi zajímavé příběhy. Četli je mě, tetě Branwellové a Tobby. Další den si vymysleli zase jiný příběh a další den zase jiný. Zajímalo mě, co dělali… Šel jsem nahoru a vešel k nim do pokoje. Zrovna byli v zápalu psání a kreslení na malé papírky. Dřevění vojáčci byli uprostřed pokoje před nimi. "Co děláte?" Ptal jsem se. Emily se na mě podívala. " Oh, tati, prosím, jdi pryč." Řekla mi "Píšeme naše tajné knížky." Smutně jsem se podíval: "Co? Já to je nemůžu vidět?" Všichni se na moment zamysleli. Potom Charlotte vážně řekla "Můžeš některé vidět, samozřejmě. Ale špatně se čtou, protože jsme je psali malými písmenky. Ukážeme ti je až budou hotové." Tihle dřevění vojáčci otevřeli mým dětem nový svět. Ukázali mi některé z jejich příběhů, ale byly jich stovky které si schovali. Všichni začali psát tak brzy - Charlotte, ta nejstarší, měla teprve deset let, a Emily osm. Nevěřím, že někdy přestaly. Pan Nicholls má všechny Charlottiny knížečky v almaře v pokoji. Některé nemají víc než 5 - 6 cm na výšku. Jsou krásně vyrobené, plné malých obrázků a malinkých písmenek. Jednu mám teď na stole, ale nemůžu si to už přečíst, špatně vidím. Charlotte a Branwell psali příběh o zemi zvané Angria. Emily a Anne psali zase o zemi Gondal. Lidé v těchto zemích bojovali v bitvách, zamilovávali se, psali si dopisy a básničky. Nakreslili si mapy svých zemí, psali o nich noviny, kreslili obrázky měst a lidí z příběhu. Vymysleli si pro sebe nový svět. Spoustu těchto příběhů napsali v době, kdy jsem byl v posteli. Četl jsem rodině a večer se s nimi modlil, pak jsem šel obvykle kolem deváté hodiny spát. Jedné noci jsem se probudil asi v deset hodin a šel dolů. Z mého pokoje jsem slyšel nějaký hluk - v pokoji, kde právě teď píšu. Otevřel jsem dveře a uviděl Charlotte a Branwella se svíčkou v ruce, jak se dívají na obraz na zdi. "Co tu děláte?" ptal jsem se. "Díváme se na ten obraz, tati," odpověděl Branwell " To je vévoda z Zamorny a vévoda z Northangerland bojující v Glasstownu." Podíval jsem se na obraz. Je tu pořád za mnou. Je to obraz z Bible - město, hory a stovky lidí. "Cože?" ptal jsem se. "To je jeden z našich příběhlů, tati," řekla Charlotte "Museli jsme se na ten obrázek jít podívat. Vymyslíme, co se tam děje." "Tak povídejte," řekl jsem. Oba vypadali nadšeně, jejich tváře byly růžové a oči zářily ve světle svíčky. Položil jsem svou svíčku na stůl a sedl si sem, kde sedím i teď, a poslouchal jejich příběh. Byla to krásná povídka. Charlottin dřevěný vojáček - vévoda z Wellingtonu - měl zlého syna Artura - vévodu z Zamorna. Branwellovův vojáček - Bonaparte, se stal silným, obávaným a dobře vypadajícím vévodou z Northangerlandu. Oba vévodové byli v hrozném boji u města zvané Glasstown. Byli zde vojáci, kteří zemřeli statečně, a krásné ženy, které milovaly. Poslouchal jsem je do dvou hodin do rána. Bylo toho mnohem víc, ale zapoměl jsem to.. Ale stále si pamatuji to vzrušení ve tvářích mých dětí. Občas jsem si myslel, že ty lidi, o kterých povídají, vidí. Další den o tom nic víc neřekli, a já se ani neptal. Byl to jejich vlastní tajný svět a znovu už mě do něj nepustili. Ale byl jsem rád, že mi o tom řekli aspoň jednou. Občas mi ukázali nějaké nákresy míst v Angrii nebo Gondalii. všechny mé děti uměly krásně kreslit i malovat. Charlotte používala vodní barvy a často strávila nad malbami malinkých obrázků hodiny. Branwell používal olejové barvy.
NAVRCHOLU.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama