Brontë story III.

10. září 2008 v 8:33 | bronte.blog.cz (Fulmina) |  CHARLOTTE BRONTË
7. Currer, Ellis a Acton BellovI

V roce 1845 jsem byl už téměř slepý. Měl jsem nového zástupce, který dělal mou práci - Arthura Nichollse, mladého 28 letého muže. Přišel ze Severního Irska, jako já. Byl dobrý a pracovitý. Každou neděli jsem měl mše v kostele a Artur dělal zbývající práci. Pan Robinson zemřel v roce 1846, ale paní Robinsonová si Branwella nevzala - ne! Byla to chladná zlá žena. Poslala mého syna pryč a pak si vzala starého bohatého muže. A tak Branwell trávil víc a víc času pitím, braním drog a procházkami po slatině. Když jste slepí, posloucháte všechno velmi pečlivě. Seděl jsem sám v pokoji a poslouchal z venku vítr. Poslouchal jsem zvuk hodin na schodech, dřevo v ohni, kroky a hlasy děvčat chodících kolem domu. Navzájem si povídaly a občas jsem slyšel co říkaly, když byly v druhém pokoji. Anne vyšla jedna báseň v časopise. Často jsem slyšel dohadující se hlasy, obvykle se kvůli psaní nehádaly. Chtěl jsem jim říct, aby to nedělaly. Publikoval jsem několik svých malých knih a vždycky jsem přišel o peníze. Musel jsem zaplatit vydavatelovi aby knihy vytiskl a skoro nikdo si to pak nekoupil. Ale nebylo mi dobře, tak jsem nic neřekl. Dozvěděl jsem se, o spoustu let později, že zaplatily 30 liber, aby se jejich kniha básní vytiskla a že se jí prodaly jen dvě kopie. Byl jsem překvapený, že mi o tom nic neřekly, měli jsme hrozně málo peněz. Začal jsem cítit, že s mou hlavou není něco v pořádku, tak jako s očima. Několikrát nám totiž pošťák přinesl starý balík, který byl adresovaný někomu jménem Currer Bell. Řekl jsem mu, že žádný Currer Bell v Haworthu nebylí a poslal ho pryč. Ale potom, asi o měsíc či dva později, přišel pošťák znovu, a zase s tím starým balíkem. V létě 1846 mě Charlotte vzala k očnímu lékaři v Manchesteru. Zastavili jsme někde ve městě. Doktor se rozhodl operovat mi oči. Bál jsem se. Vydržím to, když mi doktor bude řezat nožem oči? Bolest bude asi hrozná. Možná se budu hýbat, snažit se vstát… Charlotte mě držela za ruku. Jak jsme opouštěli náš pokoj, potkali jsme pošťáka."Dobré ráno, slečno," řekl "Tady je balík pro Currer Bell." "Oh, … děkuji," poděkovala Charlotte, ale zněla smutně. Balík si vzala a odneska k ní do pokoje. Neotevřela ho. Pak jsme odešli k očnímu lékaři. Bolest byla šílená, trvalo to asi patnáct minut. Musel jsem ležet na posteli a v místnosti byla tma. Celý měsíc jsme nemohli domů. Sestra občas přišla, ale Charlotte se mnou zůstávála celý den. Jednou jsem se jí na ten divný balíček ptal. Řekla mi: "Tati, to je pro jednu mou kamarádku. Měla jsem v tom dopis. Zase jsem to poslala dál." Nerozuměl jsem jí, ale už jsem se na nic neptal. Tiše jsem ležel v posteli většinu dne, Charlotte ve vedlejším pokoji psala. Pořád, spoustu hodin, snad nikdy nepustila pero z ruky. Byla šťastná. A já byl taky. Doktor pomohl; už jsem zase viděl. Bylo to úžasné - ty barvy, tvary všeho možného.. krása. Když jsme se vrátili zpět do Haworthu, viděl jsem už dobře - náš dům, kostel, hřbitov, slatinu, a obličeje Emily a Anne! A Branwella - vypadal hrozně. Bílý, hubený s tmavýma očima. Jeho oblečení bylo zase špinavé, zapáchal a ruce se mu klepaly. A pořád, každý den, chtěl po mě peníze. V noci jsem ho nechal spát v mém pokoji, celé hodiny mluvil o paní Robinsonové. Pamatuji si jeho malby, příběhy a šťastný dětský obličej. Můj pěkný, chytrý syn se proměnil v opilecké monstrum. Zima roku 1846 byla hrozně studená. Vítr foukal sníh všude kolem domu a přes hřbitov. Ve vesnici zemřelo spoustu dětí. Anne byla nemocná, Branwell se zhoršil. Zapálili jsme krby v každé místnosti, ale pořád byl vevnitř na oknech led. Hodně času jsem trávil s Branwellem, takže jsem neměl moc čas přemýšlet nad holkama. A pak jednou odpoledne přišla Charlotte ke mně do pokoje. Seděl jsem tady, na té samé židli jako teď, vedle ohně. V ruce měl knihu.. a tak výrazný šťastný výraz v obličeji. "Papá," řekla "Napsala jsem knihu." Usmála jsem se. " Opravdu, moje drahá?" Myslel jsem si, že to je další z jejich knížeček o Angrii. "Ano, a chci, aby sis ji přečetl." "Hm, bojím se, že by mě z toho bolely oči." "Ale ne," řekla "to není ručně psané; je to vytisklé." A ukázala ve svých rukách knihu. "Drahá! Víš co to bude stát! Určitě přijdeš o všechny peníze, protože to nikdo nekoupí! Nikdo nezná tvé jméno!" "To si nemyslím, otče. Za tisk jsem neplatila, víš. Vydavatelé platili mě. Poslechni si co o tom napsali v časopisech."Posadila se a četla mi z těch neznámějších anglických časopisů. Byly tam dlouhé články; plno časopisů psalo o tom, jak se jim kniha líbí. "Tak teda potom… Currer Bell jsi ty?" Zeptal jsem se. Charlotte se smála. "Ano, papá. Je to mužské jméno, se stejnými iniciály - C.B. - Charlotte Brontëová, Currer Bell. Knihu mi podala a pak odešla. Začal jsem tedy číst. Myslím, že jsem četl dvě hodiny, ale připadalo mi to jako deset minut. Byla to úžasná, krásná kniha - příběh malého děvčete jménem Jana Eyrová. Její rodiče zemřeli tak musela žít s nedobrou tetou a jejími dětmi. Potom Jane odjela do školy Lowood. Bylo to hrozné místo, hodně podobné škole v Cowan Bridge. Janina nejlepší kamarádka, Helena Burns, ve škole onemocněla a zemřela. Ta Helen byla velmi podobná mé malé Marii. Když jsem četl o její smrti, mé oči se zalily slzami. Byla to úžasná kniha, nemohl jsem přestat to číst. V pět hodin jsem vstával a šel do obýváku. Mé tři dcery už tam seděly a čekaly na mě. Jejich oči se leskly nadšením. Ještě pořád jsem měl v očích slzy, ale na ústech úsměv. Zvedl jsem Janu Eyrovou a řekl "Holky, víte, že Charlotte napsala knihu? A je víc než jen dobrá, víte.. vskutku moc moc dobrá !"

8. Nejlepší a nejhorší dny

Emily i Anne o knize samozřejmě věděly. Věděly o ní už hodně dlouho. Jana Eyrová ale nebyla Charlottina první kniha, kterou poslala vydavateli. Před rokem napsala jinou "The Proffesor" a poslala ji různým vydavatelům. Všichni to ale vraceli zpět, v balících adresovaných Currer Bell. Posílala to pořád dokola a pořád dokola se to vracelo zpět. "Proč jsi nevyměnila papír na balíku, drahá?" ptal jsem se jí. Charlotte se usmála "Na to jsem nemyslela, tati. Nejhorší den byl, když jsme byly v Manchasteru u očního lékaře. Pamatuješ si to? Tehdy mi přišel balík domů, bylo to den před tím, než jsem začala psát Janu Eyrovou." "To je ale teprve před šesti měsíci a už mám v ruce knihu!" "Ano, papá. Kniha se tiskla měsíc po tom, co jsem ji poslala vydavateli.""Drahoušku! O tom, že se jim to líbí, se rozhodli teda pěkně rychle!" "To ano, papá. Ale tak je to snad dobrá kniha, ne?"Smála se na mě. Nepamatuji si, jestli jsem ji někdy viděl šťastnější. Charlotte byla velmi maličká a ne moc pěkná žena; ale když se takhle usmívala, její obličej zářil jako obrázek. Má žena, Marie, přesně takhle vypada když jsem ji poprvé potkal. Vzal jsem ji za ruku "Je to moc dobrá kniha, drahá. Neumím říct, jak moc jsem na tebe pyšný." Pohladila mi ruku "Děkuji, papá. Ale nesmíš být tak pyšný jen na mě, víš. Emily a Anne..-" "Ne, Charlotte, prosím!" řekla Emily. Ale Charlotte nepřestala "Anne a Emily taky napsaly knihy - stejně dobré jako je ta moje - a jejich knihy taky brzy vyjdou! Podívej papá - tyhle mladé slečny nejsou tvé dcery - jsou to Acton Bell a Ellis Bell, bratři známého spisovatele Currera Bella!" "Emily zčervenala, ale Anne a Charlotte se smály. Byl jsem hodně překvapený. "Všechny tři!" řekl jsem "Ale.. proč používáte cizí jména?" "Protože lidi jsou hloupí, papá," řekla Anne. " Nikdo si nemyslí, že by žena mohla napsat dobrou knihu, tak jsme použily mužská jména. A teď všichni říkají, že Currer Bell je autor, co dobře rozumí ženám!" zase se smály. "Vy moje zlatka!" Všechny jsem je objal a každou z nich políbil na tvář. "Nevím, co na to říct. Jsem z vás tak nadšený. Dnes jste ze svého starého otce udělaly šťastlivce." Něco v Emilininém obličeji mě ale zarazilo "Emily? Necháš mě přečíst si tvou knihu, že ano?" Chvíli přemýšlela "Ano, papá. Samozřejmě. Ale.. je úplně jiná než ta Charlottina. Nejsem si jistá, jestli by se ti líbila." "Ty sama jsi jiná než Charlotte, drahoušku, a miluji vás obě. Musíš mi tvou knihu ukázat co nejřív až výjde. A ty taky, Anne!" Tu zimu jsem si přečetl také jejich knihy. Byly úplně jiné. Annina kniha - "Agnes Grey" byl příběh o nešťastné vychovatelce. Když jsem to četl, byl jsem smutný z toho, jak špatně se Anne měla - v obrovském domě kde ji nikdo nerozuměl, pryč od rodiny. Byla to dobrá kniha, ale mnohem složitější než Jana Eyrová. Emilina kniha se jmenovala "Wuthering Heights" (Na větrné hůrce). Byl to hrozný, děsivý a podivuhodný příběh. Četl jsem to pozdě v noci a když vítr se sněhem hrozivě foukal kolem domu a oken, občas jsem se i bál. Když už jsem se zvedl že půjdu do postele, uviděl jsem Emily, jak sedí u krbu. Jednou rukou hladila Keepera a druhou kreslila obrázek. Vypadala jako klidná, jemná mladá žena. Vysoká, hezká a tak.. Byla jiná. Bylo v ní něco mnohem silnějšího než v jejich sestrách, dokonce víc než u Charlotty. Něco silnějšího než já nebo Branwelll. Mnohem silnějšího než Branwell. Celý ten rok byl Branwell nemocný. Stále více času trávil pitím. Většinu dne spal a pak byl půl večera vzhůru. Měl bílý obličej a třásly se mu ruce když se pokoušel něco napsat. Jeho sestry mu o knihách ani neřekly. Bály se, že by byl nešťastný z jejich úspěchu, protože on sám chtěl být spisovatelem. Zhoršoval život nám všem. V září 1848 hodně onemocněl. Celý den a celou noc kašlal. Začal mluvit o smrti. Když jsme se společně modlili, začal znovu kašlat a upadl na zem. Emily a já jsme se ho snažili zvednout, ale nešlo to. Na rtech měl krev, i na Emiliných šatech. Když konečně přestal kašlat, bylo to proto, že přestal dýchat. Můj jediný syn zemřel. Pohřbili jsme ho v kostele vedle jeho malých sester a matky. Byla zima a pršelo. Na hrobech byla spousta mokrých uschlých listů a vítr nám foukal déšť do tváří. Brzo poté jsem šel domů, ale Emily se ještě hodinu nebo dvě procházela v dešti s Keeperem. Když se vrátila domů, její oblečení bylo úplně promoklé. Pár dní na to Emily onemocněla. Hořel jí obličej, nejedla a pořád chodila po domě. Těžko se jí dýchalo a dlouho jí trvalo, než vyšla schody. Charlotte cítila, jak jí srdce bije 115x do minuty. "Nech mě zavolat doktora, Emily." Prosila Charlotte. Ale Emily odmítla. "Jestli dojde, tak s ním nebudu mluvit." "Tak jdi do postele a odpočívej, prosím. Zapálím ti v pokoji oheň a přinesu ti mléko a budu ti číst, jestli chceš. Potřebuješ odpočinek, sestričko!" "Já… nepo … třebu-ju!" řekla Emily pomaličku. "Moje tělo … nepotřebuje… pomoc. Nezajímá .. mě… to. Budu dělat.. to co vždycky.. žít." A tak každý den vstávala v sedm hodin ráno, oblékla se a zůstala dole až do deseti do večera. Někdy kašlala krev. Nikdy už nevyšla ven z domu.Vypadala zle. Emily byla tak hubená a její bílá kůže vypadala jako papír. Věděl jsem, že už bylo pozdě, ale řekl jsem ještě Anne: "Rychle! Oblékni se a přiveď doktora!" Dlouho jsme nemuseli čekat. Doktor nám přišel asi za půl hodiny říct to, co jsme už sami věděli. Emily, má dcera, zemřela. 1848 byl rok pohřbů. Pochoval jsem spoustu dětí. Haworth se ponořil do smutku. Lidé věděli, že jsou jejich děti s Bohem, ale nikdo to nemohl vysvětlit Keeprovi. Byl s námi na pohřbu a o několik týdnů později ležel před jejím pokojem, zemřel.

9. Arthur Nicholls

To ještě nebyl konec mému smutku. Anne taky onemocněla. Nemohla dýchat, kašlala a byla celá bílá. Ale byla rozumější než Emily, brala všechny léky a dělala vše, co j doktoři řekli. Moc to nepomohlo. Na jaře řekla, že by chtěla k moři, na teplé místo. Doktoři jí řekli, ať ještě počká. Myslel jsem, že by do té doby ale zemřela. Ale nakonec s ní v květnu Charlotte odjela. Prvně šli do Yorku, kde navštívily krásný kostel - York Minster "Když člověk dokáže postavit něco tak krásného," šeptala Anne "jak asi vypadá dům Boží?" Tohle mi Charlotte napsala v dopise z Scarborough. "26. května jela Anne na oslovu k moři. Byla velmi šťatná, papá. Potom jsme šly do kostela a nakonec jsme si sedly na zem a dlouho se dívaly do moře. 28. už Anne nemohla ven, zemřela tiše ve dvě hodiny odpoledne. Pohřbíme ji tu na hřbitově, blízko moře." Anne byla rodinné děťátko, nejmladší a nejkrásnější ze všech dětí. Ještě než zemřela, dopsala knihu "The Tenant of Wildfell Hall" - o ženě, která opustila svého surového muže. Byla na knihu pyšná, a já také. Bylo jí 29 let. "Nechci ještě zepřít, papá," říkala "Mám v hlavě tolik nápadů na tolik knih! Zbyla mi jen Charlotte. Nejmenší z mých dětí. Ne zrovna nejhezčí, ne nejsilnější, ne nejneobyčejnější. Ty všechny si vzal Bůh k sobě, nechal mi tu je tu, která se mohla stát tou nejznámější. A tu, která bude mít brzy dítě. Charlotte napsala ještě další dvě knihy: Shirley - o silné, statečné ženě jako byla její sestra Emily; a Vilette - o lásce meži učitelkou a žákem. Ale Jana Eyrová byla stále její nejslavnější knihou. Všichni v Anglii o ní mluvili, každý ji chtěl číst. Charlotte odešla do Londýna a tam se setkávala se spoustou známých spisovatelů. Byl jsem za to rád, rád jsem poslouchal její vyprávění o místech a lidech, které poznala. Vždycky se ale vrátila domů, do Haworthu; nechtěla být s takovými lidmi dlouho. A toto tiché místo byl její domov. V roce 1852, před Vánocemi, se stala hrozná věc. Cosi jsem zaslechl z mého pokoje. Můj zástupce, Arhut Nicholls otevřel dveře do obýváku, kde seděla Charlotte a zůstal stát mezi dveřmi. "Ano, pane Nichollsi?" ptala se Charlotte "Chcete-li, pojďte sem." "Ne, slečno Charlotte - teda vlastně, ano. Myslel jsem - chtěl bych vám říct něco důležitého." Slyšel jsem, jak se jeho hlas zastavil a pak vešel dovnitř. "Já, vždycky.. jsem na vás myslel,staral se, slečno Charlotte, a… mé city jsou silnější, mnohem silnější, než si myslíte. Já, chci vás požádat, zda byste se stala mou ženou." Dlouho bylo jen ticho. Slyšel jsem každičké slovo, byl jsem naštvaný. Pan Nicholls byl jako zástupce dobrý, ale to je všechno. Platil jsem mu 100 liber ročně za pomoc s mou prací, ale v mém domě neměl místo, hlavně ne v posteli mé dcery! Vstal jsem a otevřel dveře. "Pane Nichollsi!" Otočil se a podíval se na mě, za ním jsem viděl Charlotte. "Teď opusťte náš dům, pane Nichollsi. Jsem velmi, velmi naštvaný! Už nesmíte s mou dcerou vůbec mluvit! Rozumíte?!" Ten hloupý chlap se roztřásl a skoro rozbrečel! Myslel jsem, že je nějak nemocný. Otevřel ústa, protože chtěl něco říct, ale nic z něj nevyšlo. Otočil se a odešel pryč ze dveří. Pan Nicholls zůstal doma zavřený tři dny. Odmítal jíst, idiot; a napsal mi několik dopisů plných zloby. Charlotte mu psala, že si ho nemůže vzít. Na to Nicholls řekl, že opustí Haworth a půjde do Austrálie. Poslední den, co tu měl být, měl dát lidem jíst chléb, ale když utrhl kousek pro Charlotte, nemohl jí to dát, protože se začal třást a strašně brečet. Lidé z Haworthu mu pak dali zlaté hodinky. Z toho se rozbrečel taky. Myslel jsem si, že to tím všechno skončilo, ale to nebyla pravda. Myslím že ještě psal Charlotte a ona mu odpovídala zpět. V dubnu 1854 se vrátil do vesnice. Charlotte ho přivedla ke mně do pokoje. Díval jsem se na něj, ale nic jsem neřekl. Nebyl jsem z něj nadšený. "Papá," začala Charlotte "Pan Nicholls a já ti chceme něco říct." To se mi nelíbilo - "Pan Nicholls a já.." To nebylo dobré… "Nemám čas," řekl jsem "Mám moc práce." Charlotte se usmála "To proto, že nemáš žádného dobrého pomocníka, papá. Když tu byl pan Nicholls, všechno šlo lépe." "Možná," řekl jsem "Ale myslel jsem, že jede do Austrálie. Proč jste nešel, pane?" Pan Nicholls poprvé promluvil. Vypadal vychloubavě a pyšně. "Jsou dva důvody, proč jsem nešel," řekl "Zaprvé proto, že jsem se rozhodl do Austrálie nejít, a taky…" zastavil se, podíval se na Charlotte. Ta se na něj usmála a já cítil, jak mi tuhne krev. "a taky proto, že se já a vaše dcera Charlotte budeme brát. Jdeme se vás zeptat jestli budete souhlasit." Už si nepamatuji, co jsem dál řekl. Myslím, že jsme si vyměnili hodně nepěkných slov a pár slz. Ale nakonec jsem souhlasil. Souhlasil jsem proto, že to chtěla Charlotte, ne kvůli němuá. V červnu se brali v mém kostele. Já tam ale nešel - nemohl jsem odevzdat mou Charlotte tomu chlapovi. Vrátil se na post mého pomocníka a spolu s Charlotte žil v mém domě. A je tu ještě teď. Možná bude tohle číst. Jestli ano, bude vědět, že já jsem byl ten zlý a on ten dobrý. Pan Nicholls byl po tom všem pro Charlotte přece jen dobrým manželem. Chápu, že ji moc miloval a dělal ji šťastnou. Zase se smála a byla šťastná. Oči jí zářily, občas si zpívala při práci. Náš dům byl zase útulný. Pan Nicholls pro mě udělal v kostele dost práce. Charlotte začala psát novou knihu - nazvala ji Emma. Jednoho dne přišla ke mně do pokoje s úsměvem na rtech. Bylo vidět, že je šťastná. "Copak, drahá? Dokončila jsi knihu?" "Ne, ještě ne, papá. Ale chci ti říct něco báječného. Zkus hádat!" "Já nevím, drahoušku. Jestli nemáš knihu, tak.." "Arthurovi jsem to řekla včera. Budu mít dítě." Nic jsem neřekl. Opatrně jsem položil svou ruku na její. Byla to úžasná zpráva! Pamatuji si, jak mi má žena Marie oznámila tuhle zprávu a jak byl náš dům plný smíchu a dětských hlásků, dětských krůčků… Oba jsme dlouho seděli a vzpomínali. Ale tohle se nestalo. O vánocích se začala cítit špatně a na Nový rok to bylo ještě horší. Celé dny ležela v posteli, horká a s kašlem. Arthur se o ni pečlivě staral - myslím, že při ní zůstával i celou noc vzhůru. Ale nepomohlo to. 31. března 1955 poslední z mých šesti dětí zemřelo. Stalo se to brzy ráno. Arthur seděl u její postele a já stál ve dveřích. Usínala s rukou v té jeho. Její obličej byl hubený a bledý. Otevřela oči a podívala se na něj. Pak zakašlala, viděl jsem v jejím obličeji obavy. "O Bože," špitla "Neumírám, že ne? Prosím, neber mě od Arthura zrovna teď - byli jsme tak šťatní." To byla poslední slova, která řekla. O chviličku později už jsem se procházel venku kolem domu. Jak jsem se blížil k hřbitovu, kostelní zvony začaly bít. Říkaly Haworthu a celému světu, že Charlotte zemřela.
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama