CHARLOTTE BRONTË

Dárkové předměty týkající se "Brontë sisters"

13. prosince 2009 v 11:22 | Ellinka :o)
NAVRCHOLU.cz

Další obrázky týkající se Charlotte Brontë ...

13. prosince 2009 v 10:41 | Ellinka :o)

Šaty Charlotte Brontë tak, jak jsou vystavené v muzeu, její svatební šaty a rukavice a její psací souprava































Podpisy smyšlených mužských jmen všech tří sester, pod jakými vydaly své první knihy - než se zjistilo, že jsou to ženy ... Nikdozpočátku netušil, že autorkami těch slavných románů jsou ženy ...
Charlotte, Emilly, Anne a Branwell
Knížečky, které si ještě jako děti sepisovaly všichni sourozenci - jednalo se o smyšlené příběhy o rytířích
























NAVRCHOLU.cz

William Makepeace Thackeray

18. listopadu 2009 v 11:56 | Ellinka :o)

Když Charlotte Brontë vydala svůj nejslavnější román Jane Eyre, veřejnost hned spekulovala, čí příběh mohla kniha popisovat … Román byl vydán pod pseudonymen Currer Bell a lidé si vydedukovali, že Jane Eyre je opravdovou milenkou a opravdovou vychovatelkou dětí Williama Thackeraye - romanopisce, který v tisku vyjádřil poctu neznámého spisovateli Currer Bellovi a že Rochester je ve skutečnosti on - vždyť legitimní paní Thackerayeová také přišla o rozum … Charlotte se zhrozila, když se dozvěděla, co si lidé myslí. Ale co dělat ? Má protestovat a prohlašovat, že se s Thackerayem nikdy nesetkala ? Stejně by jí nikdo nevěřil … proto mlčela. S Thackerayem se setkala až mnohem později - při své cestě do Londýna, kam byla pozvána na večeři. Obávala se tohoto setkání - nezapomněla na klepy, které se nesly (že ona sama je jeho milenkou), když mu věnovala své druhé vydání knihy Jane Eyre - které vyšlo už pod jejím opravdovým jménem.
William Makepeace Thackeray (1811 - 1863) - povídalo se o něm tolik "legend" - jeho pohádkově promrhané jmění, jeho milostná dobrodružství, jeho život v Paříži, jeho kousavá ironie a skepticismus a především jeho bolestný osobní život. Thackeray se 20. srpna 1836 oženil s Isabellou Gethin Shawe (1813 - 1893). Měli spolu tři dcery - Ann Isabell (1837 - 1919), Jane (1837 - zemřela v osmi měsících) a Harriet Marian (1840 - 1875). Právě po narození jejich třetího dítětě se u jeho ženy objevily poporodní deprese. Vzal ji na výlet do Irska, ale při plavbě lodí se Isabell vrhla přes palubu a chtěla se utopit. Podařilo se jí zachránit, ale její psychický stav se prudce zhoršoval - byla úplně odpoutána od reality, nevnímala dění a svět kolem sebe. Thackeray hledal léky, které by jí pomohly, ale nic nefungovalo a její stav se zhoršoval a tak roku 1842 skončila v ústavu poblíž Paříže. Isabella Thackerayeová zemřela v roce 1839 - přežila svého muže o 30 let.
Když jeho žena onemocněla, stal se s Thackerayho de facto "vdovec", ale měl poměr s dalšími ženami - zejména s Jane Brookfieldovou a Sally Baxterovou - ale samozřejmě že se už neoženil…První setkání Charlotte a Thackeraye proběhlo ve velké společnosti, před kterou se Charlotte velmi styděla - bylo to poprvé, kde měla veřejnost poznat autorku slavného románu ( kromě nakladatele nikdo nevěděl, jak vypadá) - ta spousta neznámých lidí, kteří jí pozorovali jí dělala nervózní - byla velmi plachá, měla pocit, že si jí všichni prohlížejí a zkoumají jako nějakou atrakci …. Chtěla odejít, ale on jí nabídl rámě a aby jí prokázal čest, obrátil se k ní se slovy Rochestera, převzatými z knihy Jane Eyre, ale ona byla tak nervózní a rozpačitá, že ta slova nepoznala a odpověděla nějakou banální frází.
NAVRCHOLU.cz

Ilustrace ze starých knih Jane Eyre

27. října 2009 v 8:11 | Ellinka :o) - http://janeeyreillustrated.com/Jane_Eyre_intro.htm


Našla jsem na googlu stránku, kde jsou snad veškeré ilustrace, které byly nakresleny ke starším vydáním knihy Jane Eyre. Některé jsou opravdu moc hezké, ty jsem vybrala a vkládám je sem - ale odmítám sem dát kresby (i když opravdu krásné), kde je Jane vyobrazená např. s blond vlasy nebo jako klasická kráska s přehnanými gesty a Rochester jako jemný zženštilý mladík se zasněným pohledem ... neee, to opravdu nesedí a to si sem prostě nedám ... Jsem jako malá, já vím, ale vždycky jsem milovala obrázky v knihách ... prozhlížela jsem si je a zkoumala, jestli opravdu odpovídají tomu, o čem se v knížce píše a občas jsem si "kreslila" vlastní, ale naštěstí se nic z mého "umění" nedochovalo, snad jen Ferda Mravenec nebo Vinnetou někde u někoho v památníku ... :o)

EDMUND GARRET - 1890





































_______________________________________________________________________________
ETHEL GABAIN - 1923





































_______________________________________________________________________________________
JOHN HUENHEGHARD - 1954




































__________________________________________________________________________________________
E. STUART HARDY




































_________________________________________________________________________________________________
KAREL MUELLER - 1969



































_______________________________________________________________________________________________
B.S. GREIG - 1893



































____________________________________________________________________________________________
F.D. BEDFORD - 1932



































_______________________________________________________________________________________________________
GEORGE VARIAN - 1902



































_______________________________________________________________________________________
JENNY THORNE - 1975



































__________________________________________________________________________________________
BERNICE OEHLER - 1947




































_____________________________________________________________________________________
KATHY MITCHELL - 1983


NAVRCHOLU.cz

Další památky na Charlotte Brontë

26. října 2009 v 19:44 | Ellinka :o)
Charlottina cestovní psací souprava
... její svatební klobouk
a jedna ze stránek původního rukopisu Jane Eyre
a ještě památník sester Brontëových, který stojí v jejich domě v Haworthu
NAVRCHOLU.cz

Roe Head

26. října 2009 v 19:39 | Ellinka :o)
Roe Head - do této školy chodila Charlotte Brontë - i její sestry Emily a Anne, když odešly z Cowan Bridge ...
Roe Head "včera" a dnes

Cowan Bridge alias Lowood school

23. října 2009 v 16:16 | Ellinka :o)

Tak tohle je dívčí škola Cowan Bridge, kam pastor Brontë poslal svoje dcery Marii, Elizabeth, Charlotte a Emily. Dívky se zde měly naučit vše, co by mohly využít později v dospělosti jako vychovatelky - tj. anglickou gramatiku, cizí jazyky, hře na klavír, zpěvu a kreslení, ale také finanční účetnictví - měly se naučit odolnosti, trpělivosti, pokoře a sebezapření ...
Školu vedl Carus Wilson, muž dobré pověsti, který si získal své jméno psaním vzdělávací literatury - Charlotte ho pak velmi věrně popsala ve svém největším díle Jane Eyre jako pana Brocklehursta. Všechno, co se dělo ve škole v době, kdy tam dívky chodily, by se v dnešní době dalo nazvat otevřeným zneužíváním dítěte - nebo sadismem. Chovanky ústavu trpěly podvýživou, fyzickým i psychickým týráním a školou prošla také epidemie skvrnitého tyfu a tuberkulózy. Marie a Elizabeth na následky umírají a zdraví Charlotte a Emily bude už navždy oslabeno.Celkem tam Charlotte s Emily strávily více než 2 roky, než si je otec odvezl domů - nikdy se nedozvíme, proč je neodvezl hned, co onemocněly obě jejich sestry, které zemřely po návratu domů ... Charlotte pak ve věku 14 let nastoupila do nové školy - Roe Head, kde se jí už vedlo mnohem lépe.
Cowan Bridge poznaly v knize Jane Eyre - popsanou jako Lowoodský ústav - i ostatní dívky, které přežily. Když byla kniha vydána, ohradil se proti ní syn reverenda Wilsona a nutil vydavatele, aby některé části popisu Lowoodu odstranil a nebo zmírnil - ale to všechno až po Charlottině smrti ... jestli se tak stalo, to jsem nezjistila, ale doložil prý dostatek děkovných dopisů od některých chovanek ... No, pochybuju, že děkovných - četla jsem, že mnoho bývalých chovanek potvrdilo, že všechno, co se popisuje v knize Jane Eyre se opravdu stávalo.
Cowan Bridge - starý pohled
Carus Wilson
NAVRCHOLU.cz

Charlotte Brontë

22. října 2009 v 10:27 | Ellinka :o)

Doklad z roku 1841 - sčítání lidu


Svatební certifikát - prostě potvrzení sňatku Charlotte s Arthurem B.. Nichollsem


Arthur Bell Nicholls - Charlottin manžel


Charlotte a její otec


... a několik obrázků Charlotte Brontë - ale zajímalo by mě, jestli je alespoň jedna z nich opravdu věrná podobizna. Podle knížky, kterou jsem četla nemá být moc hezká - i když v tehdejší době byla ta měřítka moc vysoko - krásné prý měla jen oči (ale byla dost krátkozraká a odmítala nosit brýle), postavu měla opravdu drobnou, něco kolem 152 cm - ale najdu přesnější údaje.


NAVRCHOLU.cz

Zápisník a diář

22. října 2009 v 10:20 | Ellinka :o)
... je nádhernej - mám tu menší verzi ....
NAVRCHOLU.cz

162 let ....

17. října 2009 v 12:38 | Ellinka :o)
16. října 2009 to bylo 162 let od doby, kdy byla poprvé publikována kniha od

Charlotte Brontëové "Jane Eyre" ...
Už tak dlouho a přitom ji čtou i čtenáři v dnešní době - a líbí se stále stejně - jsem ráda, je to doopravdy knížka, která si zaslouží, aby se zachovala ... Poprvé jsem jí četla ve 14 letech - líbila se mi, moc - ale pořádně jsem dovedla ocenit to, o čem Charlotte psala až o několik let později, když jsem "vyrostla" a "zmoudřela" (nooo, to si moc fandím, ale víte, jak to myslím) :o)

Je úžasné, že den před tímhle malým výročím se stala právě druhá hlavní postava - Edward Rochester - z téhle knížky "Nejoblíbenějším literárním hrdinou" ... Malý dárek k výročí ....
NAVRCHOLU.cz

Dopis Charlotte Brontë Constantinu Hegerovi

7. září 2009 v 8:34 | Ellinka :o)
Constantin Héger - učitel v brusselském penzionátu, kam Charlotte spolu se sestrou Emily v roce 1842 odcestovaly - nejprve za vzděláváním, ale později po Emilině smrti se tam Charlottě opět vrátila - již jako učitelka. V té době byla okouzlena - nedá se asi mluvit o lásce - spíš o okouzlení , Constnantinem Hegerem, ale ten byl ženatý a její cit - který mu stejně nikdy do očí nikdy nevyjevila - neopětoval - bral ji jen jako přítelkyni. Charlotte se v Brusselu trápila - Constantinova žena si všimla jejích utajovaných citů a dělala ji ze života v penzionátu doslova peklo. Charlotte poté odjela a své zkušenosti vložila do knihy Villette - v knize se vlastně také vyznala ze své lásky k profesorovi - ale jako Lucy Snowe. Z Anglie poslala Hégerovi několik dopisů - přátelských, ale plných nevyslovených citů - ale on jí odpověděl pouze jednou.

NAVRCHOLU.cz
NAVRCHOLU.cz

Charlotte Brontë

5. září 2009 v 19:31 | Ellinka :o)
Pohled z oken fary v Haworthu - domu, kde sestry Brontëovy prožily skoro celý svůj život - pohled na hřbitov. Nic veselého. Smrt se v jejich životech ocitala velmi často - nejprve to byla jejich matka v roce 1820 , poté sestry Maria a Elizabeth v roce 1825 ... zemřely ve stejném ústavu pro dívky, který Charlotte tak věrně popsala ve sné knize Jane Eyre.... Charlotte i její další sestra Emily v té škole strávily také nějaký čas a pobyt tam zničil jejich zdraví již navždy ... ale měly štěstí - přežily. Další smrt přišla do Haworthu pro bratra Branwella v roce 1840 když mu bylo 31 let . Emily zemřela ve věku 30ti let v roce 1847 a Anne v témže roce ve věku 29 let.. Charlotte Brontë zemřela v 38letech v roce 1855. Jejich otec - Patrick Brontë - zemřel až v roce 1861 .... takže přežil všechny své děti ... smutná představa.

NAVRCHOLU.cz

Charlotte Brontë - Jane Eyre

5. září 2009 v 19:11 | Ellinka :o)
To je jedna ze stránek originálního rukopisu od Charlotte Brontë - Jane Eyre

NAVRCHOLU.cz

Charlotte Brontë - dopisy,kresby atd.

24. srpna 2009 v 18:48 | Ellinka :o)
Charlotte Brontë
několik jejích dopisů
její manžel Arthur Bell Nicholls
a její tajná láska Constantin Heger se svojí rodinou
několik dochovaných kreseb od Charlotte a Branwella
úplně první vydání knihy Jane Eyre
miniaturní knížka, kterou v dětství Charlotte vytvořila
a Charlottina pamětní deska
NAVRCHOLU.cz

" Byronic Hero - Edward Rochester "

19. srpna 2009 v 11:51 | Ellinka :o)
Jak začít ........ ?
Narazila jsem na googlu na docela zajímavou diskusi na téma "Byronic Hero - Edward Rochester" a docela by mě zajímal i Váš názor ...
Je to opravdu romantický hrdina a nebo ho vidíte jen jako muže, který se skoro dopustil bigamie?

Když jste četli knížku Jana Eyrová - jak se vám jevil ...? Čím vás zaujal nebo naopak čím se vám protivil ... ?
Mnoho čtenářů v průběhu let bylo Rochesterem fascinováno, ale CO ho dělalo tím hrdinou ? Nemůžeme srovnávat filmové verze - tam byl pokaždé jiný a asi by nás dost ovlivnili herečtí představitelé ( mě teda určitě :o) ) - prostě jen knížku ... Jako byste nikdy žádnou filmovou verzi neviděly...

Byl často kousavý a nepříjemný, ale zároveň uměl dát najevo cit i lásku - měl "nežádoucí" minulost ( s klidem přiznal, že spal s jinými ženami, vydržoval si je a měl dokonce i nemanželské dítě ). Hodně čtenářů - tedy spíš čtenářek - ho kritizovalo za NERESPEKTOVÁNÍ SOCIÁLNÍHO POSTAVENÍ (nezajímal ho názor ostatních, když se rozhodl oženit s chudou ženou a ještě k tomu vychovatelkou svého nemanželského dítěte) - Charlotte Brontëová ho takového "stvořila" - aby odmítl uznávat morální kodexy tehdejší společnosti - byla to její malá "vzpoura" proti upjatým a puritánským názorům i chování.
Já jsem tuhle knižní postavu milovala proto, že se mi zdál tak lidský a reálný i se všemi svými nedostatky. Například postava Johna Riverse mi vůbec neseděla - studený a bezcitný ( i když pohledný a vzdělaný ) ... nee, nic pro mě .... Rozhodly byste se v té době stejně jako Jana - a daly přednost svému srdci (Edward) před rozumem (John) ?

Tak .... budu se moc těšit na Vaše odpovědi a díky :o) ....


NAVRCHOLU.cz

comics

24. června 2009 v 22:55 | Ellinka :o)
NAVRCHOLU.cz

Haworth - Brontë Museum

21. června 2009 v 2:40 | Ellinka :o)
Tak v tomto domku v Haworthu žily, dospívaly, pracovaly a některé i zemřely - sestry Brontëovy - Charlotte, Emily a Anna ... spolu s bratrem Branwelem a otcem Patrickem ... Tady vznikaly všechny ty krásné knížky, které rádi čteme i dnes ... Určitě by byly rády, kdyby věděly, že se jejich díla dostala mezi Klasickou světovou literaturu a čtou a probírají se po celém světě ... A právem ... Jsou to vynikající a nádherná díla - v každém z nich je spousta moudrých myšlenek - jen je umět hledat ...
NAVRCHOLU.cz

Ilustrace .....

21. června 2009 v 2:12 | Ellinka :o)
Našla jsem na netu několik hezkých obrázků z knihy Jane Eyre - já vím, určitě namítnete, že takových ilustrací už bylo hooodně - to je pravda, ale ne všechny byly povedené. Strašbě ráda čtu, ale jsem jako malá - mám ráda v knize alespoň několik obrázků ... :o) Zajímá mě, jestli si ilustrátor představuje hlavní postavy tak jako já - a jestli se jim ty ilustrace podobají .... :o)

"Několik málo" obalů knih a dvd Jane Eyre ... :o)

22. května 2009 v 21:01 | Ellinka :o)



































































Classical Comics - Jane Eyre

20. května 2009 v 10:17 | Ellinka :o)
Myslím, že jsem se tady již zmiňovala o tom, že kniha Charlotte Brontë "Jane Eyre" vyšla i v nakladatelství Classical Comics. Myslím, že je to opravdu dobrý nápad - dnešní generace už není tolik "čtivá", jako jsme byli my (i když se možná pletu ...) a vydání klasických děl formou comicsu (hlavně pro školní účely) SNAD některé z dospívajících "naladí" na to, přečíst si opravdovou knížku. V nabídce je mimo jiné i Romeo a Julie, Dracula, Jindřich V, Mackbeth, Frankenstein, Strašidlo Cantervillské a připravuje se vydání děl: Na Větrné Hůrce, Sweeney Todd, Julius Caesar, Sen noci Svatojánské, Richard III, Hamlet a další.
Někdo si myslí, že je to "prznění" klasických děl, ale já si naopak myslím, že pokud mladého člověka zaujme děj formou comicsu - že si bude chtít přečíst originální dílo a třeba sáhne po knize :o) ... a taky je dobrá forma otestování znalostí angličtiny.
Kamarádka z Anglie mi slíbila, že mi "comics" Jane Eyre pošle, tak jsem zvědavá .... V přiložených obrázcích chybí text, ale to jsou jediné, které jsem našla. Tak zatím se musíte spokojit pouze s ukázkou obrázků. Vypadají zajímavě.....

kolekce poštovních známek J.E.

15. dubna 2009 v 11:26 | Ellinka :o)

... jen tak

15. září 2008 v 21:02 | Ellinka :o)
... a jako tradičně, ještě jedno foto mého oblíbeného Haddon Hallu - krásná fotka :o)

Brontë story I.

10. září 2008 v 8:34 | bronte.blog.cz (Fulmina)
Než začnete číst .....
Někteří lidé mají talent na hudbu, kreslení, malování nebo psaní. Nikdo neví odkud se ten talent bere. Možná se s ním lidé už rodí - možná pochází od Boha.
Sestry Brontëovy měly talent na psaní. Nikdo je to neučil - naučily se samy. Tři z nich napsaly jedny z nejlepších novel devatenáctého století. Ale život v Haworthu nebyl jednoduchý. Rodina nepatřila mezi bohaté a děti měly co dělat, aby přežily. Jednoho po druhém odřezávaly nemoci a smrt od jejich života a talentu. Ale příběhy psané Charlotte , Emily a Anne jsou tu dodnes.
Tohle není jeden z příběhů, které napsaly, tohle je o nich.Toto dílo nenapsal jejich otec, ale mohl by: je to příběh rodiny, která tu byla tak krátce..

Knihu vydalo Oxford University Press v roce 2000. Originál je anglicky, zde si můžete přečíst překlad, který jsem získala ze stránek bronte.blog.cz.

1. Haworth
To odpoledne foukal studený vítr, slunce svítilo snad jednu či dvě hodiny. Vyšel jsem ven za dům. Ovce se schovávaly před větrem za kamennou zdí, nad kopcem na západě pluly šedé mraky. Je teprve listopad, ale ve vzduchu je cítit sníh. Bude chladná zima, letos 1855. Jmenuji se Patrick Brönte, je mi 78 let. Zde ve Haworthu jsem farář. Je to malá vesnička pod kopcem, ležící na severu Anglie, s šedými kamenými domy. Žiji v domě na kopci, vedle kostela a hřbitova. Celá moje rodina, kromě Anne, jsou zde pohřeni. Vítr foukal uschlé listí do kostela a já pozoroval, jak tančí v sluneční záři u hrobu. Brzy už tam budu s mou ženou a dětmi, pod studeným šedým kamenem a tančícími listy. Venku je pochmurno a doma hrozivé ticho. Charlottin manžel, pan Nicholls, si v pokoji čte, služebná vaří v kuchyni. Teď tu žijeme jen my tři. Je tu hrozné ticho. Slyším praskání dřeva v ohni, a velké hodiny na schodišti. Ještě je tu jiný zvuk - vítr z venčí. Má spoustu hlasů. Zpívá, směje se a křičí celou noc. Včera večer naříkal jako malé ditě. Vstal jsem z postele a šel o oknu poslouchat. Samozřejmě tam žádné dítě nebylo. Jen studený vítr foukal mezi náhrobky v záři bledého měsíčního svitu. Rozhodl jsem se napsat příběh o mých dětech, dnes, než bude příliž pozdě. Charlottina přítelkyně, paní Gaskellová, o ní píše knihu a asi si bude chtít přečíst i tento příběh.
Je to pěkný příběh. Začíná v dubnu 1820, kdy přicházíme do Haworth poprvé… Toho dne také foukal silný vítr, venku bylo zamračeno. Na slatině byl sníh. Kamenná cesta do Haworthu byla do kopce a celá pokryta ledem. Maria, má žena, se bála vyjet nahoru ve voze."Půjdeme pěšky , děti," řekla " Jestli některý z koní upadne, bude to hrozná nehoda. Tak pojďme se podívat na náš nový dům." Byla to malá žena, a ne moc silná. Ale nesla dítě, Anne, do kopce v náručí. Já jsem nesl Emily - bylo jí teprve rok a půl. Ostatní šli pěšky. Můj dvouletý syn, Patrik Branwell, šel se mnou; a Charlotte, která měla skoro čtyři, šla s mámou. Dvě nejstarší děti - Elizabeth a Maria - běžely vepředu. Strašně se těšily, smály se celou cestu si povídaly. Lidé v Haworthu vyšli ven a pozorovali nás. Někteří nám pomohli, ale většina jen stála u dveří a dívala se. Jsou zde velmi chudí lidé. A já byl jejich nový farář.
Měli jsme sedm vozů s nábytkem, které koně táhly do toho zledovatělého kopce. Když jsme konečně došli k domu, vítr nám do obličejů foukal stále silněji. Moje žena rychle vešla dovnitř a zapálila oheň. "Líbí se ti tu, drahá?" ptal jsem se jí té noci, když už děti byly v posteli. Vypadala bledě a a unaveně. Myslel jsem, že je to kvůli cestě a dětem. Možná že opravdu bylo.Ruce si ohřívala u ohně a řekla: "Samozřejmě, Patricku. Je to pěkný dům. Doufám, že tu bude dobrý domov pro tebe a děti." Z toho jsem byl trochu překvapený. "A taky pro tebe, Marie. Nezapomínej na sebe. Ty jsi pro mě ta nejdůležitějši osoba na světě." Mile se na mě usmála, "Děkuji, Patricku," řekla. Byla hodně maličká a občas byla z dětí unavená. Ale když se na mě takhle usmála, stala se tou nejkrásnější ženou celé Anglie. A za rok a půl zemřela. Nebyla to rychlá smrt. Sedm dlouhých měsíců ležela v posteli, s příšernými bolestmi. Doktor občas přišel, a taktéž její sestra Elizabeth. Děti byly nemocné taky. Byly to hrozné časy. Moje žena Maria zemřela v září 1821 -bylo jí 38 let. Pohřbil jsem ji v kostele, byla to moje práce. Šest našich dětí tam stálo a tiše pozorovalo. Poté jsme šli zpět domů. Zavolal jsem si je do pokoje a mluvil k nim. Řekl jsem: " Nesmíte plakat, moji milí. Vaše matka je teď s Bohem. Je šťastná. Jednoho dne všichni umřeme a pokud budete dobří, půjdete k Bohu také." "Ale proč?" ptala se Maria. "Proč zemřela zrovna teď, tati? My ji potřebujeme." "Svět je těžký, děti, a nerozumíme všemu, co Bůh dělá. Ale Bůh nás miluje, na to nikdy nezapomeňte. Vaše matka vás milovala, a možná se na vás teď divá. Musíme tvrdě pracovat, učit se jak nejvíc je to možné a být laskaví k ostatním lidem. Ano?" "Ano, tati." Pamatuji si, že byly děti hrozně smutné, ale pečlivě poslouchaly. Malá Emily řekla: "Kdo bude teď naše maminka?" "Maria je nejstarší, bude mi tedy pomáhat. Všichni ji teď musíte poslouchat a dělat co řekne. A vaše teta Elizabeth je tu taky. Možná zůstane déle."A taky že zůstala. Byla starší než byla má žena, a nebyla vdaná. Říkali jsme jí této Branwellová. Pocházela z Penzance v Cornwallu, teplého a slunného místa u moře. Tady v Haworthu je často zima a vítr tu fouká celou zimu. Teta Branwellová to tu nesnášela, ale zůstala zde celý svůj život, aby mi pomohla s dětmi její sestry. Byla to dobrá, laskavá žena. Byl jsem velmi pyšný na mou malou dceru Marii. Bylo jí teprve osm, ale pracovala celý den jako dospělá. Pomáhala těm menším s oblékáním a koupáním, s hraním, kreslením a čtením. Byla pro ně něco jako malá máma. Uměla velmi dobře číst. V domě jsme vždy měli nějaké knihy nebo noviny a každý den jsem dětem o nich říkal. Mluvil jsem s nimi o dospěláckých věcech - o vévodovi z Wellingtonu a jiných důležitých věcech které dělal vévoda v Londýně. Děti mě pečlivě poslouchaly a strašně se snažily mi porozumět. Marie často četla ostatním z novin, a pak se mě i na něco ptala. Rozuměla všemu lépe než jakýkoliv muži. Byl jsem si jistý, že moje děti jsou velmi chytré. Ale neměl jsem čas mluvit s nimi tak jako teď každý den; měl jsem spoustu práce. Takže jsem je roku 1824 poslal do školy.

2. Cowan Bridge School
Narodil jsem se v malém domečku v Irsku. Doma jsme měli jen dva pokoje a já měl ještě dalších devět sourozenců. Mí rodiče byli velmi chudí. Neměli jsme peníze, a jen maličkou farmu. Ale kousek od nás stál kostel a ten měl školu. Ta škola mi dala šanci být úspěšným. Velmi jsem se snažil a když mi bylo šestnáct, stal jsem se učitelem. Potom jsem šel do St John's College v Cambridge studovat dál. Stal jsem se kaplanem. Když jsem se oženil, dostal jsem dobrou práci a dům pro mou rodinu. A to všechno se stalo proto, že jsem se na škole snažil. Chtěl jsem, aby šly mé děti do nejlepší školy jakou jsem našel. Cowan Bridge byla škola pro dcery duchovních. Patřila duchovnímu - panu Wilsonovi. Byl to dobrý muž - myslel jsem si. Škola se mi líbila a nebyla ani moc drahá. Tak jsem v červenci 1824 vzal Marii a Elizabeth do školy. V září jsem tam dal i Charlottu a v listopadu také Emily. Bylo jí teprve šest, Charlotte osm. Pamatuji si, jaké ticho bylo toho podzimu u nás v domě. Každé odpoledne jsem vyučoval mého syna, Branwella, a manželčina sestra se starala o nejmladší Anne. Občas jsem myslel na děvčata. Mou nejstarší Marii, byla to dobrá chytrá holka - myslel jsem si, že musí být nejchytřejší z celé školy. Čekal jsem na její dopisy, byl jsem zvědavý, jaké nové věci se tam učí. O něčem mi v dopisech napsala, ale ne o všem. Psala, že se jí školní úkoly líbí a já byl nadšený. Ale nepsala mi o jídle, nebo o zimě či zlých učitelích. To všechno mi řekla Charlotte mnohem později. Maria mi neřekla, že jídlo bylo často spálené a nejedlé, nebo že nemohli spát kvůli studeným postelím. Neřekla mi, že vyhublé hladové děti se myly v ledové vodě, že chodili každou neděli skrz sněhovou břečku do kostela, kde v mrazu museli dvě hodiny sedět. Neřekla mi, že spoustu dětí ve škole bylo nemocných. "Neřeklas mi to, Marie, že? Nebo ano? Zkoušelas napsat něco takového, ale přestala jsi, protože ses bála učitelů? Bylas dobré, statečné dítě a já byl na tebe tolik pyšný, tak spokojený že jsi ve škole. Chtěl jsem tě všeho naučit; nechtěl jsem, abys byla chudá jako mé sestry. Bože pomoz mi, myslel jsem, že jsi na Cowan Bridgeské škole šťastná!" Na té škole nebyly žádné vánoční prázdniny a bylo by pro mě těžké cestovat tou zimou k mým děvčatům. Tak jsem zůstal doma v Harwothu, s tetou Branwellovou, mým synem a Anne. Venku byla sněhová vánice a na oknech led. Na Štědrý den vypadala malá Anne osaměle. Ptala se mě na sestry. "Nezoufej, drahoušku," řekl jsem. "Jsou šťastné s ostatními děvčaty ve škole. Ty půjdeš určitě taky do Cowan-Bridgeské školy až bude starší." Pamauji se, jak divně se na mě podívala. Měla jen čtyři roky ale už tehdy byla moc půvabná. Usmála se na mě, ale její obličej zbělal a ruce se jí začly třást. Nevím proč. Myslel jsem, že jí byla zima, tak jsem přiložil dřevo do ohně. Potom jí teta Branwellová četla příběh z Bible, o čem to bylo jsem už zapoměl. V únoru přišel dopis. Byl to rukopis dospělého, ne Marie. Drahý pane Brontë, stálo v něm. Obávám se, že mám pro vás špatné zprávy. Několik dětí ve škole onemocnělo a vaše dcera Marie… Má ruka se začala zlověstně třást, upustil jsem dopis na zem. Jak jsem ho zvedl, uviděl jsem jediné slovo - zemře. … pokud si vaši dceru Marii brzy neodvezete domů, zemře. Jel jsem si tedy pro ni. Maria ležela v malé posteli v chladém pokoji a hrozně kašlala. Elizabeth, Charlotte a Emily stály kolem ní a čelaly na mě. Vypadaly velmi smutné, nemocné a vystrašené. Pamatuji si ty velké oči v jejich malých bledých tvářích. Neodvezl jsem si je všechny hned domů, školní doktor řekl, že to není nutné. Tak jsem vzal Marii domů skrz panující zimu všude kolem. V dostavníku jsem seděl vedle ní a držel ji celou cestu za ruku. Pamatuji si, jak studenou ji měla. Hubené studené prsty, které se vůbec nehýbaly. Bylo už moc pozdě na její záchranu. Tři měsíce ležela nahoře v posteli a nejedla. Její hubený obličej byl celý bílý, vypadal trochu jako obličej mrtvého dítěte. Jen její oči vypadaly živě - velké tmavé oči v hubeném bílém obličeji. "Neplakej, tati." řekla mi jednou "Brzy už budu s matkou, víš. A s Bohem." Pohřbil jsem Marii vedle její matky a rok na to jsem tam pohřbil i Elizabeth. Ve škole onemocněla, dovezla ji nějaká žena. Za dva týdny jsem si přivezl domů Emily a Charlotte. Byly tu, když Elizabeth zemřela. Její tělo leželo celou noc v dřevěné krabici na stole a její malé sestry a bratr ji líbali před pohřbením. Chtěl jsem pro děvčata tolik, až jsem neměl nic. Stál jsem na hřbitově a díval se na letní květiny, které jsem položil na jejich hrob. Pamatuji si, jak moje žena držela holky v náručí a jak se na mě usmívala, když jsem se díval. "Jdou teď zase za tebou, Marie." Řekl jsem "Omlouvám se. Promiň, má lásko."

3. Knížečky
Teď jsem měl čtyři děti - Charlotte, Branwella, Emily a Anne. Tentokrát jsem je po mnoho let do školy neposlal. Boží způsoby jsou nepochopitelné, myslel jsem si. Možná se mnou Bůh nebyl spokojený; možná chtěl Marii a Elizabeth pro sebe. Řekl jsem si, že ostatní nechám doma. Teta Branwellová je mohla vyučovat a já bych ji pomohl, kdyby to šlo. Byly to chytré děti, rychle se učily. Milovaly psaní, kreslení, malování a dokázaly celý den mluvit. A, díky Bohu, nebyly nemocné. Každé odpoledne je služebná Tobby brala na dlouhé vycházky po slatině za domem. Na kopci nachodili několik mil spolu s ovcemi. Myslím, že to pro ně bylo dobré. Sílili a v jejich očích plál jasný plamínek. V Haworthu jsem nebyl jediným otcem, který ztratil děti. Spousta dětí zemřelo a já je všechny musel pohbřívat. Podnebí v Haworthu bylo špatné, hodně dětí zemřelo na nemoci. A další spousta zemřela v nehodách; viděl jsem stovku dětí zemřít v ohni. U mě doma jsem byl vždycky velmi opatrný. Neměl jsem záclony ani koberce, protože jsem se bál ohně. Mé děti nikdy nenosily bavlněné oblečení, protože bavlna lehce hoří.Jednoho dne roku 1826 jsem koupil krabici hracích vojáčků z Leedsu. Hned druhý den si s nimi děti hrály. "Tento je můj!" říkala Charlotte "To je vévoda z Wellingtonu!" "A tento je zase můj!" řekl Branwell "Napoleon Bonaparte!" Dětem se dřevění vojáčci moc líbili a začali si o nich vykládat příběhy. Byly to velmi zajímavé příběhy. Četli je mě, tetě Branwellové a Tobby. Další den si vymysleli zase jiný příběh a další den zase jiný. Zajímalo mě, co dělali… Šel jsem nahoru a vešel k nim do pokoje. Zrovna byli v zápalu psání a kreslení na malé papírky. Dřevění vojáčci byli uprostřed pokoje před nimi. "Co děláte?" Ptal jsem se. Emily se na mě podívala. " Oh, tati, prosím, jdi pryč." Řekla mi "Píšeme naše tajné knížky." Smutně jsem se podíval: "Co? Já to je nemůžu vidět?" Všichni se na moment zamysleli. Potom Charlotte vážně řekla "Můžeš některé vidět, samozřejmě. Ale špatně se čtou, protože jsme je psali malými písmenky. Ukážeme ti je až budou hotové." Tihle dřevění vojáčci otevřeli mým dětem nový svět. Ukázali mi některé z jejich příběhů, ale byly jich stovky které si schovali. Všichni začali psát tak brzy - Charlotte, ta nejstarší, měla teprve deset let, a Emily osm. Nevěřím, že někdy přestaly. Pan Nicholls má všechny Charlottiny knížečky v almaře v pokoji. Některé nemají víc než 5 - 6 cm na výšku. Jsou krásně vyrobené, plné malých obrázků a malinkých písmenek. Jednu mám teď na stole, ale nemůžu si to už přečíst, špatně vidím. Charlotte a Branwell psali příběh o zemi zvané Angria. Emily a Anne psali zase o zemi Gondal. Lidé v těchto zemích bojovali v bitvách, zamilovávali se, psali si dopisy a básničky. Nakreslili si mapy svých zemí, psali o nich noviny, kreslili obrázky měst a lidí z příběhu. Vymysleli si pro sebe nový svět. Spoustu těchto příběhů napsali v době, kdy jsem byl v posteli. Četl jsem rodině a večer se s nimi modlil, pak jsem šel obvykle kolem deváté hodiny spát. Jedné noci jsem se probudil asi v deset hodin a šel dolů. Z mého pokoje jsem slyšel nějaký hluk - v pokoji, kde právě teď píšu. Otevřel jsem dveře a uviděl Charlotte a Branwella se svíčkou v ruce, jak se dívají na obraz na zdi. "Co tu děláte?" ptal jsem se. "Díváme se na ten obraz, tati," odpověděl Branwell " To je vévoda z Zamorny a vévoda z Northangerland bojující v Glasstownu." Podíval jsem se na obraz. Je tu pořád za mnou. Je to obraz z Bible - město, hory a stovky lidí. "Cože?" ptal jsem se. "To je jeden z našich příběhlů, tati," řekla Charlotte "Museli jsme se na ten obrázek jít podívat. Vymyslíme, co se tam děje." "Tak povídejte," řekl jsem. Oba vypadali nadšeně, jejich tváře byly růžové a oči zářily ve světle svíčky. Položil jsem svou svíčku na stůl a sedl si sem, kde sedím i teď, a poslouchal jejich příběh. Byla to krásná povídka. Charlottin dřevěný vojáček - vévoda z Wellingtonu - měl zlého syna Artura - vévodu z Zamorna. Branwellovův vojáček - Bonaparte, se stal silným, obávaným a dobře vypadajícím vévodou z Northangerlandu. Oba vévodové byli v hrozném boji u města zvané Glasstown. Byli zde vojáci, kteří zemřeli statečně, a krásné ženy, které milovaly. Poslouchal jsem je do dvou hodin do rána. Bylo toho mnohem víc, ale zapoměl jsem to.. Ale stále si pamatuji to vzrušení ve tvářích mých dětí. Občas jsem si myslel, že ty lidi, o kterých povídají, vidí. Další den o tom nic víc neřekli, a já se ani neptal. Byl to jejich vlastní tajný svět a znovu už mě do něj nepustili. Ale byl jsem rád, že mi o tom řekli aspoň jednou. Občas mi ukázali nějaké nákresy míst v Angrii nebo Gondalii. všechny mé děti uměly krásně kreslit i malovat. Charlotte používala vodní barvy a často strávila nad malbami malinkých obrázků hodiny. Branwell používal olejové barvy.
NAVRCHOLU.cz

Brontë story II.

10. září 2008 v 8:34 | bronte.blog.cz (Fulmina)
4. Dospívání
Když bylo Branwellovi 15 -16 let, měl už spoustu obrázků. Maloval lidi z vesnice, bylo snadné rozpoznat je na obrazech. Později udělal pěkný obraz svých tří sester. Byl jsem na něj velmi pyšný. Všichni jsme věděli, že by se mohl stát oblíbeným umělcem. Charlotte šla znovu školy v patnácti letech. Byla to mnohem lepší škola - škola slečny Woolerové na Roe Head. Nemyslím si, že Charlotte měla ráda školu, ale chtěla být učitelkou - vychovatelkou - a tak se snažila. Branwella jsem vyučoval doma a teta Branwellová učila Emily a Anne. Holky a Branwell se učily hrát na piano, Branwell hrál v kostele. Emily a Anne měly psy, braly je s sebou na procházky po slatině. Annin pes se jmenoval Flossy, Emily měla většího a silnějšího - Keepera. Keeper s Emily chodil všude - myslím, že ho Emily milovala víc, než kohokoliv jiného. Emily byla někdy trochu tvrdohlavá a náročnější. Byla velmi plachá a většinou nemluvila s nikým kromě rodiny. Když byla starší, poslal jsem ji do školy s Charlotte, ale nesnášela to tam, tak jsem si ji dovezl domů a poslal do školy Anne místo ní. Branwell nebyl stydlivý. Mohl mluvit s kýmkoliv celé hodiny. Pamatuji si den roku 1835, kdy jel do Londýna. Bylo mu 18 let a šel studovat "Royal Academy in London" aby se mohl stát umělcem. Sešel dolů z našeho kopce s batohem na zádech plným jeho nejlepších maleb a všichni z Haworth se s ním šli rozloučit. Pro mě to byl skvělý den. V Londýně se stalo něco hrozného, ale nevím co. Po dvou týdnech se Branwell vrátil, jeho obličej byl bílý a oblečení špinavé. Nevím, kde byl a jak se mu to stalo, odmítl mi to říct. Jen seděl dlouhé hodiny nahoře ve svém pokoji. Později jsem zaplatil za pokoj v Bradfordu, aby tam mohl pracovat. Měl tam malovat obrazy známých lidí, doufal jsem. Bylo by to pro něj jednoduché. Ale nedělal to. Utratil všechny mé peníze a vrátil se brzy zpět.To pro mě byly zlé časy. Mé oči se zhoršily a musel jsem platit mladému zástupci faráře aby mi pomohl s prací v kostele. Moje stará služebná, Tobby, si zlomila nohu a byla velmi nemocná. A jednoho dne jsem dostal dopis ze školy slečny Woolerové. Můj zástupce mi ho přečetl. Drahý pane Brontë, říkal dopis "vaše dcera Anne je velmi nemocná, a..." Nevím, jestli jsem se někdy pohyboval rychleji. O šest hodin později jsem už byl na Roe Head. Dalšího dne už byly Anne i Charlotte doma. Anne pořád žila, díky Bohu! Za měsíc už byla v pořádku. Díky Bože. Všechny mé děti byly doma v bezpečí. Byl jsem šťastný, že je tu mám. Byly tak chytré a laskavé. Ale já jsem byl starý muž se špatným zrakem, teta Branwellová a já jsme měli velmi málo peněz. Moje děti si musely najít práci, v zájmu přežití. Ale jakou práci by mohly dělat?

5. Hledání práce
Už si nepamatuju, co všechno dělaly. Charlotte a Anne pracovaly několik měsíců jako vychovatelky, učily děti bohatých rodičů. Branwell měl na nějaký čas podobnou práci. Ale tuhle práci neměli rádi. Doma se děti pořád bavily a smály, ale pryč z domova byli všichni tiší, stydlivější a nešťastní. Při hledání práce napsali spoustu různých dopisů - psali i známým osobnostem. Branwell chtěl být spisovatelem, takže psal spisovatelům; ale ne moc z nich odepsalo zpět. Začal být víc a víc bledší a smutnější; často byl ve vesnické hospodě a pil. Pak dostal práci jako prodavač lístků na dráze, a opustil domov. Děvčata měla nápad. Pamatuji si den, kdy mi o tom řekly. Charlotte a Anne byly na prázdniny doma a všichni jsme byli v obývacím pokoji zrovna po obědě. Anne hrála na piano a tiše si pro sebe zpívala. Byla nejkrásnější ze všech tří dcer, myslím. Měla dlouhé, zvlněné, hnědé vlasy a dobrotivý, laskavý obličej. Emily seděla na podlaze vedle ní a hladila Keepera. Charlotte seděla předemnou na pohovce, jako malé ditě s vážným, přemýšlivým výrazem. Byla nejmenší, její nohy nebyly větší než mé dlaně.
Opatrně se na mě podívala, "Tati, chceme založit školu." "Opravdu drahá? Kde?" "Tady" "Ale Charlotte, drahoušku, nemáme žádný volný pokoj. Tento dům je úplně plný." "Oh, ale mohli bysme dům trochu pozměnit, papá. Mohli bychom postavit třídu." "Dobře, ano, připouštím," řekl jsem - "Ale - jak to chcete udělat? Není lepší pracovat jako vychovatelky v nějakém velkém pěkném domě?" "Ne tati!" řekly všechna tři děvčata naráz. Anne přestala hrát na piano, Emily vypadala hodně naštvaně. Bylo vidět, že o tom už dlouho přemýšlely. Charlotte řekla: "Život vychovatelky je hrozný, papá! Vychovatelka nemá čas pro sebe, nemá přátele, nikoho s kým by si promluvila a když je na dítě naštvaná, jde to to malé vyžvanit jejich mamince! Není možné být vychovatelkou celý život!" "To je pravda, papá," řekla Anne "Je to děsný život. Jsme tak osamělé a odříznuté od všech ostatních. Proč nemůžeme mít školu a všichni žít tady? Pak se můžeme starat o tebe a tetu Branwellovou až zestárneš."Podíval jsem se na Emily. Její oči zářily. Viděl jsem, že pro ni je ten nápad také důležitý. "Ale proč by lidé poslali své děti právě sem?" ptal jsem se. "Haworth není velké město ani žádné krásné místo. Jak si najdete děti, které by jste učily?" "O tom jsme taky přemýšlely, papá," řekla Charlotte. "Musíme se víc učit a pak budeme lepšími učitelkami. Mluvila jsem s tetou Branwellovou a dá nám nějaké peníze, jestli souhlasíš. Emily a já chceme do Belgie, naučit se francouzsky. Pokud budeme mluvit dobře francouzsky, potom rodiče pošlou své děti k nám, aby se to naučily také." "Emily taky?" podivil jsem se. Emily byla z domu jen dvakrát a pokaždé byla nešťastná. Ale tentokrát vypadala nadšeně. "Ano papá," řekla "Půjdu. Charlotte má právdu - musíme něco dělat. A tohle nám pomůže zůstat spolu." "A co Anne?" "Já zůstanu jako vychovatelka u Robinsonových," řekla Anne smutně "Není dost peněz pro nás všechny a ... Robinsonovi nejstou tak špatní." Bylo to tak pokaždé. Anne byla laskavá dívka, nikdy se nebila o místo tak jako ostatní. Možná byl její život díky tomu jednodušší. Nemám tušení. Ale myslel jsem si, že je to bezvadný nápad. Napsal jsem do Belgie a našel jim místo ve škole v Brusselu, kterou vlastnil Monseiur Héger. Souhlasil jsem s tím, že děvčata půjdou tam. Za měsíc jsem si vypsal francouzská slova do kapesní knížečky, aby mi pomohly na cestě. Pak, jednoho odpoledne 1842 jsme se chytli vlak do Londýna. V Londýně jsem nebyl víc jak dvacet let a mé dcery tu nebyly nikdy. Zůstali jsme tři dny a pak jsme nastoupili na noční loď do Belgie. Přijeli jsme v pořádku k pěkné škole. Mluvili tam velmi rychle. Jen jsem se usmíval a snažil nějak odpovědět. Obě děvčata byla velmi nadšená, když jsem je opouštěl. Jak jsem jel domů lodí, přemýšlel jsem "Je to dobrá věc, dobrá věc. Mé dcery začnou v nové a dobré škole a Haworth se stane slavným místem. Doufám, že Branwell bude mít taky takové štěstí. Potom moje žena Marie bude spokojená s námi všemi."

6. Monsieur Héger a paní Robinsonová
Ze začátku šlo všechno dobře. Monsieur Héger mi často psal. Byl z mých dcer nadšený; byly to dobré slečny. Ale život v Haworth byl těžký. Můj zástupce zemřel a teta Branwellová onemocněla. Emily a Charlotte se na ni chtěly domů podívat, ale zemřela dřív než stihly dojet. Elizabeth Branwellová byla dobrá žena. Starala se o můj dům víc než dvacet let a naučila mé dcery všechno, co sama věděla. Ale nikdy neměla ráda Haworth, tím jsem si jistý. Řekla, že to bylo studené, ohavné místo. Doufám, že jí Bůh našel místo někde v teple a pohodlí. Mé oči v té době byly v hrozném stavu a neviděl jsem na čtení. Naše služebná Tobby byla starší než já. Anne mi nemohla pomoci - vychovávala děti Robinsonových a Branwell u nich pracoval taky - učil jejich mladého chlapce. Takže Charlotte se vrátila do Bruselu sama, tentokrát jako učitelka v Hégerově škole. Emily zůstala doma, aby mi vařila a uklízela. Říkala, že se jí v Bruselu nelíbilo. Bavily ji domácí práce a se mnou a s Tobby byla ráda. Emily byla zvláštní, klidná dívka. Byla nejvyšší z holek a v některých věcech silnější než kdejaký muž. Milovala procházky po zarostlé slatině, Keeper vždy běhal vedle ní. Občas jsem jí tam viděl, jak si zpívá nebo si mluví tiše pro sebe - asi si povídala s lidmi z jejího tajného světa Gondal. Pamatuji si, že trávila hodně času psaním ve svém pokoji. Když byla občas Anne doma, často spolu o světě Gondal mluvily a zapisovaly si. Někdy byli v okolí Haworth nebezpeční lidé, proto jsem měl v domě zbraň. Než se mi zhoršil zrak, učil jsem Emily střílet - bavilo ji to. Někdy jsem si střílel na zahradě když zrovna pekla v kuchyni chléb. Já jsem vystřelil první a pak zavolal Emily. Emily vyšla, očistila si ruce, vzala zbraň a střelila. Pak šla zpět do kuchyně dokončit co začala. Ve střílení byla mnohem lepší než já. Od roku 1844 jsem měl zrak už tak špatný, že jsem nemohl ani střílet. Emily vařila, uklízela dům, hrála na piano a každý den chodila na dlouhé procházky po slatině s Keeprem. Toho psa opravdu milovala, ale měla to s ním těžké. Nepouštěli jsme ho nikdy nahoru do patra, ale jednou ho Toby našla ve své posteli. Emily byla hrozně naštvaná. Keeper byl silný, velký pes, ale podařilo se jí odtáhnout ho dolů, kde ho znovu a znovu bila, až pes skoro oslepl. Pak mu jeho rány jemně omyla. Keeper už nikdy nahoru nešel.
Charlotte byla další rok v Bruselu. Když se vrátila domů, byla smutná a tichá. Občas psala dlouhé francouzské dopisy Monseiourovi Hégerovi, ale od něj žádný nepřišel. Holky napsaly reklamu pro jejich novou školu a poslali ji do novin a každému, koho znaly. Bylo to vzrušující, jejich reklama byla úžasná, čekali jsme na první dítě, které přijde. Ale čekali jsme dlouho a Charlotte psala další reklamy. Žádné dítě nepřišlo. Každý den čekala děvčata na nějaký dopis od pošťáka nebo na rodiče, kteří by se přijeli podívat. Den ode dne byly nešťastnější. Anne nechala práce u Robinsonových a vrátila se domů. Měsíc na to se vrátil i Branwell, na prázdniny. Jednoho dne ráno někdo klepal na dveře, Charlotte běžela otevřít. Nebyl to žádný rodič - byl to dopis pro Branwella. Ten s dopisem a úsměvem na tváři odešel nahoru. Pár minut na to jsem ale slyšel šílený křik. Všichni jsme vyběhli nahoru do Branwellova pokoje. Ležel na posteli, řval, měl bílý obličej a divoký pohled. V ruce držel dopis. "Branwelle, co je? Co se děje?" ptal jsem se ho. Začal si rukama trhat vlasy z hlavy. "Je mi špatně," řekl "Je mi zima, - co, co se děje? Jí je to jedno… Neuvidím ji… Všechno to skončilo, skončilo na vždy! Já bez ní umřu!" "Na, Branwelle, vypij to," Emily mu podívala hrnek horkého mléka, ale jemu se klepaly ruce a za chvíli upadl. Charlotte mu dala ruku na čelo. "Je horký, papá. On přímo hoří," řekla. "Musíš jít do postele, Branwelle." Šel do postele, ležel tam, chvíli spal, chvíli křičel a chvíli plakal. Zkoušel jsem s ním mluvit, ale nerozuměl jsem ničemu, co mi říkal. Až později mi to Anne vysvětlila. Řekla nám hrozný příběh. Byl jsem tak rozzlobený! Málem jsem rozbil židli. Anne říkala, že můj syn byl zamilovaný do paní Robinsonové, bohaté maminky jeho žáka. Několik měsíců k němu byla moc vlídná, chodili spolu na procházky do zahrady a odpoledne si osamotě povídali. Myslel si, že by si ho vzala, až její manžel umře. Pak tu byly další věci, o kterých Anne nechtěla mluvit. Ten dopis byl od pana Robinsona. Anne nám řekla, že byl často nemocný, jeho děti věděly o Branwellovi a jejich matce, a služebná to věděla asi taky. Pan Robinson od nich asi něco slyšel, nebo mu to řekla ta žena (nemůžu ji nazvat manželkou). Jen jedna věc byla jistá - v tom dopise byl příkaz od pana Robinsona, že se Branwell už nikdy nesmí vrátit k nim domů nebo jakkoliv komunikovat s jeho rodinou. Hořel mi obličej a ruce se mi třásly. Chtěl jsem o tom povědět Branwellovi, ale to nebylo možné. "Miluji ji, papá!" křičel "Ty tomu nerozumíš - jak bys mohl? Tys ji nikdy neviděl!" "Já ji ani nechci vidět, synu." Řekl jsem " Chápu to tak, že je to zlá, špatná žena. Doufám, že ji Bůh potrestá a.." "To neříkej, papá!" zařval "mluvíš o ženě, kterou miluji! Ozve se mi a já ji znovu uvidím!" "Já doufám, že ji nikdy neuvidíš, synu. Musíš na ni zapomenout. Branwelle, poslouchej.." Ale on neposlouchal. Utekl pryč z domu. Nevrátil se až do večera a pak jen pil. Ten den neposlouchal, ani další den nebo kdy jindy. Začal hrozně pít. Bál jsem se, že by se mohl zabít. Myslím, že Charlotte byla ráda, že žádný rodič nepřijel. Žádná škola nemůže mít někoho jako je Branwell.
NAVRCHOLU.cz

Brontë story III.

10. září 2008 v 8:33 | bronte.blog.cz (Fulmina)
7. Currer, Ellis a Acton BellovI

V roce 1845 jsem byl už téměř slepý. Měl jsem nového zástupce, který dělal mou práci - Arthura Nichollse, mladého 28 letého muže. Přišel ze Severního Irska, jako já. Byl dobrý a pracovitý. Každou neděli jsem měl mše v kostele a Artur dělal zbývající práci. Pan Robinson zemřel v roce 1846, ale paní Robinsonová si Branwella nevzala - ne! Byla to chladná zlá žena. Poslala mého syna pryč a pak si vzala starého bohatého muže. A tak Branwell trávil víc a víc času pitím, braním drog a procházkami po slatině. Když jste slepí, posloucháte všechno velmi pečlivě. Seděl jsem sám v pokoji a poslouchal z venku vítr. Poslouchal jsem zvuk hodin na schodech, dřevo v ohni, kroky a hlasy děvčat chodících kolem domu. Navzájem si povídaly a občas jsem slyšel co říkaly, když byly v druhém pokoji. Anne vyšla jedna báseň v časopise. Často jsem slyšel dohadující se hlasy, obvykle se kvůli psaní nehádaly. Chtěl jsem jim říct, aby to nedělaly. Publikoval jsem několik svých malých knih a vždycky jsem přišel o peníze. Musel jsem zaplatit vydavatelovi aby knihy vytiskl a skoro nikdo si to pak nekoupil. Ale nebylo mi dobře, tak jsem nic neřekl. Dozvěděl jsem se, o spoustu let později, že zaplatily 30 liber, aby se jejich kniha básní vytiskla a že se jí prodaly jen dvě kopie. Byl jsem překvapený, že mi o tom nic neřekly, měli jsme hrozně málo peněz. Začal jsem cítit, že s mou hlavou není něco v pořádku, tak jako s očima. Několikrát nám totiž pošťák přinesl starý balík, který byl adresovaný někomu jménem Currer Bell. Řekl jsem mu, že žádný Currer Bell v Haworthu nebylí a poslal ho pryč. Ale potom, asi o měsíc či dva později, přišel pošťák znovu, a zase s tím starým balíkem. V létě 1846 mě Charlotte vzala k očnímu lékaři v Manchesteru. Zastavili jsme někde ve městě. Doktor se rozhodl operovat mi oči. Bál jsem se. Vydržím to, když mi doktor bude řezat nožem oči? Bolest bude asi hrozná. Možná se budu hýbat, snažit se vstát… Charlotte mě držela za ruku. Jak jsme opouštěli náš pokoj, potkali jsme pošťáka."Dobré ráno, slečno," řekl "Tady je balík pro Currer Bell." "Oh, … děkuji," poděkovala Charlotte, ale zněla smutně. Balík si vzala a odneska k ní do pokoje. Neotevřela ho. Pak jsme odešli k očnímu lékaři. Bolest byla šílená, trvalo to asi patnáct minut. Musel jsem ležet na posteli a v místnosti byla tma. Celý měsíc jsme nemohli domů. Sestra občas přišla, ale Charlotte se mnou zůstávála celý den. Jednou jsem se jí na ten divný balíček ptal. Řekla mi: "Tati, to je pro jednu mou kamarádku. Měla jsem v tom dopis. Zase jsem to poslala dál." Nerozuměl jsem jí, ale už jsem se na nic neptal. Tiše jsem ležel v posteli většinu dne, Charlotte ve vedlejším pokoji psala. Pořád, spoustu hodin, snad nikdy nepustila pero z ruky. Byla šťastná. A já byl taky. Doktor pomohl; už jsem zase viděl. Bylo to úžasné - ty barvy, tvary všeho možného.. krása. Když jsme se vrátili zpět do Haworthu, viděl jsem už dobře - náš dům, kostel, hřbitov, slatinu, a obličeje Emily a Anne! A Branwella - vypadal hrozně. Bílý, hubený s tmavýma očima. Jeho oblečení bylo zase špinavé, zapáchal a ruce se mu klepaly. A pořád, každý den, chtěl po mě peníze. V noci jsem ho nechal spát v mém pokoji, celé hodiny mluvil o paní Robinsonové. Pamatuji si jeho malby, příběhy a šťastný dětský obličej. Můj pěkný, chytrý syn se proměnil v opilecké monstrum. Zima roku 1846 byla hrozně studená. Vítr foukal sníh všude kolem domu a přes hřbitov. Ve vesnici zemřelo spoustu dětí. Anne byla nemocná, Branwell se zhoršil. Zapálili jsme krby v každé místnosti, ale pořád byl vevnitř na oknech led. Hodně času jsem trávil s Branwellem, takže jsem neměl moc čas přemýšlet nad holkama. A pak jednou odpoledne přišla Charlotte ke mně do pokoje. Seděl jsem tady, na té samé židli jako teď, vedle ohně. V ruce měl knihu.. a tak výrazný šťastný výraz v obličeji. "Papá," řekla "Napsala jsem knihu." Usmála jsem se. " Opravdu, moje drahá?" Myslel jsem si, že to je další z jejich knížeček o Angrii. "Ano, a chci, aby sis ji přečetl." "Hm, bojím se, že by mě z toho bolely oči." "Ale ne," řekla "to není ručně psané; je to vytisklé." A ukázala ve svých rukách knihu. "Drahá! Víš co to bude stát! Určitě přijdeš o všechny peníze, protože to nikdo nekoupí! Nikdo nezná tvé jméno!" "To si nemyslím, otče. Za tisk jsem neplatila, víš. Vydavatelé platili mě. Poslechni si co o tom napsali v časopisech."Posadila se a četla mi z těch neznámějších anglických časopisů. Byly tam dlouhé články; plno časopisů psalo o tom, jak se jim kniha líbí. "Tak teda potom… Currer Bell jsi ty?" Zeptal jsem se. Charlotte se smála. "Ano, papá. Je to mužské jméno, se stejnými iniciály - C.B. - Charlotte Brontëová, Currer Bell. Knihu mi podala a pak odešla. Začal jsem tedy číst. Myslím, že jsem četl dvě hodiny, ale připadalo mi to jako deset minut. Byla to úžasná, krásná kniha - příběh malého děvčete jménem Jana Eyrová. Její rodiče zemřeli tak musela žít s nedobrou tetou a jejími dětmi. Potom Jane odjela do školy Lowood. Bylo to hrozné místo, hodně podobné škole v Cowan Bridge. Janina nejlepší kamarádka, Helena Burns, ve škole onemocněla a zemřela. Ta Helen byla velmi podobná mé malé Marii. Když jsem četl o její smrti, mé oči se zalily slzami. Byla to úžasná kniha, nemohl jsem přestat to číst. V pět hodin jsem vstával a šel do obýváku. Mé tři dcery už tam seděly a čekaly na mě. Jejich oči se leskly nadšením. Ještě pořád jsem měl v očích slzy, ale na ústech úsměv. Zvedl jsem Janu Eyrovou a řekl "Holky, víte, že Charlotte napsala knihu? A je víc než jen dobrá, víte.. vskutku moc moc dobrá !"

8. Nejlepší a nejhorší dny

Emily i Anne o knize samozřejmě věděly. Věděly o ní už hodně dlouho. Jana Eyrová ale nebyla Charlottina první kniha, kterou poslala vydavateli. Před rokem napsala jinou "The Proffesor" a poslala ji různým vydavatelům. Všichni to ale vraceli zpět, v balících adresovaných Currer Bell. Posílala to pořád dokola a pořád dokola se to vracelo zpět. "Proč jsi nevyměnila papír na balíku, drahá?" ptal jsem se jí. Charlotte se usmála "Na to jsem nemyslela, tati. Nejhorší den byl, když jsme byly v Manchasteru u očního lékaře. Pamatuješ si to? Tehdy mi přišel balík domů, bylo to den před tím, než jsem začala psát Janu Eyrovou." "To je ale teprve před šesti měsíci a už mám v ruce knihu!" "Ano, papá. Kniha se tiskla měsíc po tom, co jsem ji poslala vydavateli.""Drahoušku! O tom, že se jim to líbí, se rozhodli teda pěkně rychle!" "To ano, papá. Ale tak je to snad dobrá kniha, ne?"Smála se na mě. Nepamatuji si, jestli jsem ji někdy viděl šťastnější. Charlotte byla velmi maličká a ne moc pěkná žena; ale když se takhle usmívala, její obličej zářil jako obrázek. Má žena, Marie, přesně takhle vypada když jsem ji poprvé potkal. Vzal jsem ji za ruku "Je to moc dobrá kniha, drahá. Neumím říct, jak moc jsem na tebe pyšný." Pohladila mi ruku "Děkuji, papá. Ale nesmíš být tak pyšný jen na mě, víš. Emily a Anne..-" "Ne, Charlotte, prosím!" řekla Emily. Ale Charlotte nepřestala "Anne a Emily taky napsaly knihy - stejně dobré jako je ta moje - a jejich knihy taky brzy vyjdou! Podívej papá - tyhle mladé slečny nejsou tvé dcery - jsou to Acton Bell a Ellis Bell, bratři známého spisovatele Currera Bella!" "Emily zčervenala, ale Anne a Charlotte se smály. Byl jsem hodně překvapený. "Všechny tři!" řekl jsem "Ale.. proč používáte cizí jména?" "Protože lidi jsou hloupí, papá," řekla Anne. " Nikdo si nemyslí, že by žena mohla napsat dobrou knihu, tak jsme použily mužská jména. A teď všichni říkají, že Currer Bell je autor, co dobře rozumí ženám!" zase se smály. "Vy moje zlatka!" Všechny jsem je objal a každou z nich políbil na tvář. "Nevím, co na to říct. Jsem z vás tak nadšený. Dnes jste ze svého starého otce udělaly šťastlivce." Něco v Emilininém obličeji mě ale zarazilo "Emily? Necháš mě přečíst si tvou knihu, že ano?" Chvíli přemýšlela "Ano, papá. Samozřejmě. Ale.. je úplně jiná než ta Charlottina. Nejsem si jistá, jestli by se ti líbila." "Ty sama jsi jiná než Charlotte, drahoušku, a miluji vás obě. Musíš mi tvou knihu ukázat co nejřív až výjde. A ty taky, Anne!" Tu zimu jsem si přečetl také jejich knihy. Byly úplně jiné. Annina kniha - "Agnes Grey" byl příběh o nešťastné vychovatelce. Když jsem to četl, byl jsem smutný z toho, jak špatně se Anne měla - v obrovském domě kde ji nikdo nerozuměl, pryč od rodiny. Byla to dobrá kniha, ale mnohem složitější než Jana Eyrová. Emilina kniha se jmenovala "Wuthering Heights" (Na větrné hůrce). Byl to hrozný, děsivý a podivuhodný příběh. Četl jsem to pozdě v noci a když vítr se sněhem hrozivě foukal kolem domu a oken, občas jsem se i bál. Když už jsem se zvedl že půjdu do postele, uviděl jsem Emily, jak sedí u krbu. Jednou rukou hladila Keepera a druhou kreslila obrázek. Vypadala jako klidná, jemná mladá žena. Vysoká, hezká a tak.. Byla jiná. Bylo v ní něco mnohem silnějšího než v jejich sestrách, dokonce víc než u Charlotty. Něco silnějšího než já nebo Branwelll. Mnohem silnějšího než Branwell. Celý ten rok byl Branwell nemocný. Stále více času trávil pitím. Většinu dne spal a pak byl půl večera vzhůru. Měl bílý obličej a třásly se mu ruce když se pokoušel něco napsat. Jeho sestry mu o knihách ani neřekly. Bály se, že by byl nešťastný z jejich úspěchu, protože on sám chtěl být spisovatelem. Zhoršoval život nám všem. V září 1848 hodně onemocněl. Celý den a celou noc kašlal. Začal mluvit o smrti. Když jsme se společně modlili, začal znovu kašlat a upadl na zem. Emily a já jsme se ho snažili zvednout, ale nešlo to. Na rtech měl krev, i na Emiliných šatech. Když konečně přestal kašlat, bylo to proto, že přestal dýchat. Můj jediný syn zemřel. Pohřbili jsme ho v kostele vedle jeho malých sester a matky. Byla zima a pršelo. Na hrobech byla spousta mokrých uschlých listů a vítr nám foukal déšť do tváří. Brzo poté jsem šel domů, ale Emily se ještě hodinu nebo dvě procházela v dešti s Keeperem. Když se vrátila domů, její oblečení bylo úplně promoklé. Pár dní na to Emily onemocněla. Hořel jí obličej, nejedla a pořád chodila po domě. Těžko se jí dýchalo a dlouho jí trvalo, než vyšla schody. Charlotte cítila, jak jí srdce bije 115x do minuty. "Nech mě zavolat doktora, Emily." Prosila Charlotte. Ale Emily odmítla. "Jestli dojde, tak s ním nebudu mluvit." "Tak jdi do postele a odpočívej, prosím. Zapálím ti v pokoji oheň a přinesu ti mléko a budu ti číst, jestli chceš. Potřebuješ odpočinek, sestričko!" "Já… nepo … třebu-ju!" řekla Emily pomaličku. "Moje tělo … nepotřebuje… pomoc. Nezajímá .. mě… to. Budu dělat.. to co vždycky.. žít." A tak každý den vstávala v sedm hodin ráno, oblékla se a zůstala dole až do deseti do večera. Někdy kašlala krev. Nikdy už nevyšla ven z domu.Vypadala zle. Emily byla tak hubená a její bílá kůže vypadala jako papír. Věděl jsem, že už bylo pozdě, ale řekl jsem ještě Anne: "Rychle! Oblékni se a přiveď doktora!" Dlouho jsme nemuseli čekat. Doktor nám přišel asi za půl hodiny říct to, co jsme už sami věděli. Emily, má dcera, zemřela. 1848 byl rok pohřbů. Pochoval jsem spoustu dětí. Haworth se ponořil do smutku. Lidé věděli, že jsou jejich děti s Bohem, ale nikdo to nemohl vysvětlit Keeprovi. Byl s námi na pohřbu a o několik týdnů později ležel před jejím pokojem, zemřel.

9. Arthur Nicholls

To ještě nebyl konec mému smutku. Anne taky onemocněla. Nemohla dýchat, kašlala a byla celá bílá. Ale byla rozumější než Emily, brala všechny léky a dělala vše, co j doktoři řekli. Moc to nepomohlo. Na jaře řekla, že by chtěla k moři, na teplé místo. Doktoři jí řekli, ať ještě počká. Myslel jsem, že by do té doby ale zemřela. Ale nakonec s ní v květnu Charlotte odjela. Prvně šli do Yorku, kde navštívily krásný kostel - York Minster "Když člověk dokáže postavit něco tak krásného," šeptala Anne "jak asi vypadá dům Boží?" Tohle mi Charlotte napsala v dopise z Scarborough. "26. května jela Anne na oslovu k moři. Byla velmi šťatná, papá. Potom jsme šly do kostela a nakonec jsme si sedly na zem a dlouho se dívaly do moře. 28. už Anne nemohla ven, zemřela tiše ve dvě hodiny odpoledne. Pohřbíme ji tu na hřbitově, blízko moře." Anne byla rodinné děťátko, nejmladší a nejkrásnější ze všech dětí. Ještě než zemřela, dopsala knihu "The Tenant of Wildfell Hall" - o ženě, která opustila svého surového muže. Byla na knihu pyšná, a já také. Bylo jí 29 let. "Nechci ještě zepřít, papá," říkala "Mám v hlavě tolik nápadů na tolik knih! Zbyla mi jen Charlotte. Nejmenší z mých dětí. Ne zrovna nejhezčí, ne nejsilnější, ne nejneobyčejnější. Ty všechny si vzal Bůh k sobě, nechal mi tu je tu, která se mohla stát tou nejznámější. A tu, která bude mít brzy dítě. Charlotte napsala ještě další dvě knihy: Shirley - o silné, statečné ženě jako byla její sestra Emily; a Vilette - o lásce meži učitelkou a žákem. Ale Jana Eyrová byla stále její nejslavnější knihou. Všichni v Anglii o ní mluvili, každý ji chtěl číst. Charlotte odešla do Londýna a tam se setkávala se spoustou známých spisovatelů. Byl jsem za to rád, rád jsem poslouchal její vyprávění o místech a lidech, které poznala. Vždycky se ale vrátila domů, do Haworthu; nechtěla být s takovými lidmi dlouho. A toto tiché místo byl její domov. V roce 1852, před Vánocemi, se stala hrozná věc. Cosi jsem zaslechl z mého pokoje. Můj zástupce, Arhut Nicholls otevřel dveře do obýváku, kde seděla Charlotte a zůstal stát mezi dveřmi. "Ano, pane Nichollsi?" ptala se Charlotte "Chcete-li, pojďte sem." "Ne, slečno Charlotte - teda vlastně, ano. Myslel jsem - chtěl bych vám říct něco důležitého." Slyšel jsem, jak se jeho hlas zastavil a pak vešel dovnitř. "Já, vždycky.. jsem na vás myslel,staral se, slečno Charlotte, a… mé city jsou silnější, mnohem silnější, než si myslíte. Já, chci vás požádat, zda byste se stala mou ženou." Dlouho bylo jen ticho. Slyšel jsem každičké slovo, byl jsem naštvaný. Pan Nicholls byl jako zástupce dobrý, ale to je všechno. Platil jsem mu 100 liber ročně za pomoc s mou prací, ale v mém domě neměl místo, hlavně ne v posteli mé dcery! Vstal jsem a otevřel dveře. "Pane Nichollsi!" Otočil se a podíval se na mě, za ním jsem viděl Charlotte. "Teď opusťte náš dům, pane Nichollsi. Jsem velmi, velmi naštvaný! Už nesmíte s mou dcerou vůbec mluvit! Rozumíte?!" Ten hloupý chlap se roztřásl a skoro rozbrečel! Myslel jsem, že je nějak nemocný. Otevřel ústa, protože chtěl něco říct, ale nic z něj nevyšlo. Otočil se a odešel pryč ze dveří. Pan Nicholls zůstal doma zavřený tři dny. Odmítal jíst, idiot; a napsal mi několik dopisů plných zloby. Charlotte mu psala, že si ho nemůže vzít. Na to Nicholls řekl, že opustí Haworth a půjde do Austrálie. Poslední den, co tu měl být, měl dát lidem jíst chléb, ale když utrhl kousek pro Charlotte, nemohl jí to dát, protože se začal třást a strašně brečet. Lidé z Haworthu mu pak dali zlaté hodinky. Z toho se rozbrečel taky. Myslel jsem si, že to tím všechno skončilo, ale to nebyla pravda. Myslím že ještě psal Charlotte a ona mu odpovídala zpět. V dubnu 1854 se vrátil do vesnice. Charlotte ho přivedla ke mně do pokoje. Díval jsem se na něj, ale nic jsem neřekl. Nebyl jsem z něj nadšený. "Papá," začala Charlotte "Pan Nicholls a já ti chceme něco říct." To se mi nelíbilo - "Pan Nicholls a já.." To nebylo dobré… "Nemám čas," řekl jsem "Mám moc práce." Charlotte se usmála "To proto, že nemáš žádného dobrého pomocníka, papá. Když tu byl pan Nicholls, všechno šlo lépe." "Možná," řekl jsem "Ale myslel jsem, že jede do Austrálie. Proč jste nešel, pane?" Pan Nicholls poprvé promluvil. Vypadal vychloubavě a pyšně. "Jsou dva důvody, proč jsem nešel," řekl "Zaprvé proto, že jsem se rozhodl do Austrálie nejít, a taky…" zastavil se, podíval se na Charlotte. Ta se na něj usmála a já cítil, jak mi tuhne krev. "a taky proto, že se já a vaše dcera Charlotte budeme brát. Jdeme se vás zeptat jestli budete souhlasit." Už si nepamatuji, co jsem dál řekl. Myslím, že jsme si vyměnili hodně nepěkných slov a pár slz. Ale nakonec jsem souhlasil. Souhlasil jsem proto, že to chtěla Charlotte, ne kvůli němuá. V červnu se brali v mém kostele. Já tam ale nešel - nemohl jsem odevzdat mou Charlotte tomu chlapovi. Vrátil se na post mého pomocníka a spolu s Charlotte žil v mém domě. A je tu ještě teď. Možná bude tohle číst. Jestli ano, bude vědět, že já jsem byl ten zlý a on ten dobrý. Pan Nicholls byl po tom všem pro Charlotte přece jen dobrým manželem. Chápu, že ji moc miloval a dělal ji šťastnou. Zase se smála a byla šťastná. Oči jí zářily, občas si zpívala při práci. Náš dům byl zase útulný. Pan Nicholls pro mě udělal v kostele dost práce. Charlotte začala psát novou knihu - nazvala ji Emma. Jednoho dne přišla ke mně do pokoje s úsměvem na rtech. Bylo vidět, že je šťastná. "Copak, drahá? Dokončila jsi knihu?" "Ne, ještě ne, papá. Ale chci ti říct něco báječného. Zkus hádat!" "Já nevím, drahoušku. Jestli nemáš knihu, tak.." "Arthurovi jsem to řekla včera. Budu mít dítě." Nic jsem neřekl. Opatrně jsem položil svou ruku na její. Byla to úžasná zpráva! Pamatuji si, jak mi má žena Marie oznámila tuhle zprávu a jak byl náš dům plný smíchu a dětských hlásků, dětských krůčků… Oba jsme dlouho seděli a vzpomínali. Ale tohle se nestalo. O vánocích se začala cítit špatně a na Nový rok to bylo ještě horší. Celé dny ležela v posteli, horká a s kašlem. Arthur se o ni pečlivě staral - myslím, že při ní zůstával i celou noc vzhůru. Ale nepomohlo to. 31. března 1955 poslední z mých šesti dětí zemřelo. Stalo se to brzy ráno. Arthur seděl u její postele a já stál ve dveřích. Usínala s rukou v té jeho. Její obličej byl hubený a bledý. Otevřela oči a podívala se na něj. Pak zakašlala, viděl jsem v jejím obličeji obavy. "O Bože," špitla "Neumírám, že ne? Prosím, neber mě od Arthura zrovna teď - byli jsme tak šťatní." To byla poslední slova, která řekla. O chviličku později už jsem se procházel venku kolem domu. Jak jsem se blížil k hřbitovu, kostelní zvony začaly bít. Říkaly Haworthu a celému světu, že Charlotte zemřela.
NAVRCHOLU.cz

Brontë story IV

10. září 2008 v 8:33 | bronte.blog.cz - Fulmina
10. Maria


Tak a dopsal jsem to. Jsou tři hodiny ráno. Doma je ticho a vítr se utišil. Je slyšet jen praskání dřeva v ohni a hodiny nad schody. Někde nahoře spí Arthur Nicholls. Vím, že Chartlottina kamarádka, paní Gaskellová, brzy dokončí knihu o Charlotte. Možná ji ukážu, co jsem napsal. Možná. Ale asi ne. Předtím jsem jí psal a odpověděl na všechny její otázky. Je spisovatelka, napíše si svou vlastní knihu. Tuto knihu budu mít u sebe na stole pro sebe - a možná pro Arthura Nichollse. Nikdo ostatní to číst nemusí. Má dcera Charlotte je pořád slavná a až paní Gaskellová dokončí svou knihu, bude ještě slavnější.
Přál bych si, aby si má žena Maria mohla Charlottiny knihy přečíst - taky Emiliny a Anniny. Třeba to jde. Měli jsme skvělé děti, co myslíš, Marie? Zajímalo by mě, jestli mě slyší. Je pěkná noc když teď vítr ustal. Asi se půjdu ven projít přes hřbitov do kostela - popovídat si s Marií.
Konec
NAVRCHOLU.cz

Dar sester Brontëových

6. září 2008 v 18:42 | Ellinka :o) - Bronte.blog.cz - sk.cz
Podzimní vichr se přehnal nad yorshirskými bažinami, když kněz na malém hřbitově pochovával svoji ženu. Okolo hrobu stálo šest drobných sirotků. Dvě z nich také brzy spočinuly k matce, tři se staly slavnými spisovatelkami.
"Bude to náš nový pan farář" dohadovali se obyvatelé severoanglického městečka Haworth při pohledu na podivné procesí vozů naložených nábytkem, dvou dospělých a šesti drobných dětí. Píše se rok 1820 "On je fešák, štíhlý, tmavovlasý," hodnotili přicházející "a ta jeho paní, bleďounká, teňounká jako nitka, kde tolik dětí vynosila?" Děti - Maria, Elizabeth, Charlotte, Branwell, Emily a Anna - odstupňované věkem jako schody - měly být zárukou budoucí mateřské radosti. Marie Brontëová ji nestihla zažít. Krátce po příchodě na novou faru zhubla, úplně zeslábla, sedm měsíců polehávala a stonala od bolestí až nad ní rakovina zvítězila. Nejstaší Maria měla osm, nejmladší Anna sotva rok.
I když obyvatelé slatin byli drsní lidé, na pohřbu při pohledu na šest drobečků u rakve nezůstalo oko suché. "Nebuďte smutní, vaše matka je v nebi," utěšoval pan farář své ratolesti. Ale matčina odchodu si v následujících dnech a měsících nemohli nevšimnout. Nevdaná teta Elizabeth, matčina starší sestra, zůstala na faře pomáhat s vedením domácnosti. Protože nebyla zvyklá na děti, často situaci nezvládala. Zlostně křičela na ty odrostlejší, hystericky je kárala i za maličkosti. "Naše matka byla mnohem lepší…" šeptali si sourozenci večer v posteli.
Děti neměli v Haworthu žádné příbuzné a o to těsněji se k sobě přimkli jako kamarádi. Zůstali jimi vlastně po celý život. Zamilovali si drsný kraj bouřlivého větru a bažinatých potoků, protože jim poskytoval svobodu. Mohli se volně toulat spolu s domácimi psy v divoké přírodě, dokud jim to jejich ambiciózní otec nezatrhl. Sám Patrick Brontë pocházel z neobyčejně chudé rodiny. Jeho matka byla čistokrevná Irka, která se velmi rozhádala se svou pobožnou katolickou rodinou tím, že si vzala irského protestanta. Měli spolu deset dětí, ale jen synovi Patrickovi se podařilo vymanit z bídy a vystudovat v Cambridge na kněze. Byl přesvědčený, že jeho děti také zachrání jen dobré vzdělání. Čtyři nejstarší školou povinná děvčata odvezl koňským spřežením do církevní školy Cowan Bridge, kde děti vzdělávali kněží.Když jim naposledy zamával, myslel si, že jim tam bude jako v bavlnce. Dřevěná budova internátní školy se ale nedala v zimě vyhřát. Ráno, ještě za tmy, si žačky umývaly oči vodou, která se přes noc změnila v led z nachystaných ve věder. Nezahřály se ani v kapli, kde se musely modlit celé dvě hodiny před snídaní. Často byly o hladu, dostávaly málo jídla a i to málo bývalo připálené nebo nedovařené. "Jen tvrdá sparťanská výchova vás připraví na život v dospělosti," přesvědčoval je církevní správce, který přitom vlastní dcery rozmazloval.. Maria a Elizabeth se staraly o mladší sestřičky, v noci je chodily zakrývat, podstkávali jim tajně lepší kousky jídla. Hlavně Marie měla obětavou a pokornou povahu, nikdy neprotestovala, ani tehdy ne, když ji některá z přísných učitelek dala za trest zavřít do ledovny. Zato drobná Charlotte se často bouřila "Vždy budu vzdorovat, pokud mě někdo nezaslouženě potrestá," odvážila se vmést do tváře obávanému správci. Nelidskou školu později realisticky popsala v románu Jana Eyrová.
Stálá podvýživa a promrzání až do kostí nezůstalo bez následků. Ve škole propukla tuberkulóza, několik žaček zemřelo. Děvčata němě zírala z oken, jak téměř denně odváželi ze školního dvora jejich mrtvé nebo umírající kamarádky. I farář Brontë se lekl, když dostal dopis "Litujeme, že vám musíme oznámit tu smutnou zprávu. Spousta děvčat nám onemocněla, mezi nimi i vaše dcera Marie." Bledé, vyhublé děvče si doma ještě krátkou chvíli poleželo, ale tuberkulóza měla bleskový spád. Měsíc po Marii zemřela na stejnou nemoc i Elizabeth. Uplakanou Charlotte a Emily vzal otec domů. Další škola v Roe Head byla už pro obě sestry mnohem příjemější a Charlotte tam zůstala dva roky pracovat jako učitelka. Všechny tři sestry Brontëové se několik roků živily jako vychovatelky (guvernantky) - domácí učitelky v bohatých rodinách. Charlotte byla ze sourozenců nejmoudřejší a nejprůbojnější. Měla silně vyvynuté sexuální touhy, které ale prudce narážely na přísné zásady viktoriánského puritánství. Podle nich byly pro slušnou ženu na prvním místě povinnosti a tělesná láska přicházela v úvahu jen po svatbě. Charlotte v dopisech přiznává, že se musela občas trénovat v potlačování tužeb "protože vzrušení nemůže přinést nic dobrého." Dostala nabídku na svatbu od jistého kaplana, ale ten byl v jejich očích až příliž upjatý a "studený jako ryba". Charlotte se zamilovala v cizině, v Belgii, kam odcestovala spolu se sestrou Emily. Doma si chtěly otevřít soukromou školu a do Bruselu se jely zdokonalit ve francouzštině. Profesor Constantin Héger okouzlil Charlotte moudrostí, ohnivou mužností a svobodomyslností. I když byl ženatý, stal se hrdinou všech starších dívek ze školy. Po odchodu z Belgie mu Charlotte psala, ale vztah na dálku pomalu vyhasínal. "Den po dni čekám dopis a den po dni přichází zklamání…" píše nevesele sedmadvacetiletá mladá žena. Jediná ze sester se jako sedmatřicetiletá žena vdala za skotského kněze Arthura Nichollse, i když tím poloslepého otce rozzlobila. "Je to jen niktoš oproti tobě" domlouval své dceři. Krátce po svatbě, na procházce v prudkém větru Charlotte prochladla. Lékaři se domnívali, že má tuberkulózu jako její sestry, ale dnešní odborníci se spíš přiklánějí k názoru, že její zdravotní problémy způsobovalo těhotenství. I přes manželovu obětavou starostlivost rok po svatbě zemřela.

Všechna Brontëvic děvčata pěkně kreslila, ale největší talent měl jejich bratr Branwell. Jeho studium na výtvarné akademii ale skončilo fiaskem a nikdy se pořádně nevysvětlilo, co ho přinutilo k návratu domů. Jako jediný syn měl výsadní postavení následníka rodu, otec v něm viděl budoucího malíře či spisovatele a sestry si pěkného bratříčka rozmazlovaly. V návalu citů si nevšimly, že z něj vyrůstá povaleč. Jako pravý Ir se rád bavil, "na muzice i při pohárku". Začal pracovat jako prodavač cestovních lístků na železnici - když ovšem po nočním hýření občas nepřišel do práce, tak ho propustili. Otec byl rád, když si našel seriózní místo pomocníka u bohatého faráře Robinsona. I sestra Anna tam pracovala jako domácí učitelka. Zdálo se, že bude vše v pořádku. Brzy si však Anna všimla, že na Branwella mají služky narážky "Náš pan farář je zase nemocný, ale naše paní má 'díkybohu' náhradu" "Jakou náhradu?" nechápalo děvče. "Přece vašeho bratříčka!" Upřímě mu domlouvala, aby se nepouštěl do takové odporné hry, ale Branwell ji prudce odbyl: "Je to úžasná žena a umí ocenit mé přednosti!" Řeči se dostaly až k uším pana domácího a důsledkem této aféry bylo Branwellovo propuštění na hodinu. Slabošský mladík se tím nezlomil, intrikoval proti sokovi, do svých milostných problémů zatahoval otce i sestry. Situace se ještě zhoršila, když farář Robinson zemřel a pěkná vdova se brzo vdala, jenže ne za domýšlivého Branwella, ale za staršího boháče.. Zhrzený milenec od té doby odmítal jakoukoliv práci, ve dne doma spal a v noci začal pít. Peníze na alkohol bral od nebohého otce, kterého navíc trápil oční zákal. I Branwell měl slabé plíce a pod vlivem denodenního opíjení byl už v třiceti ruina. "I tak zemřu ve stoje" frajeřil v hospodě. Podle rodiny se opravdu v agónii snažil v posteli postavit. I přes opilecké patálie jeho smrt sestry úplně zničila: Anna naříkala, Charlotte dostala záchvat gastritidy a Emily se ve stavu zoufalství procházela venku v sychravém počasí, což u ní urychlilo proces tuberkulózy. "Moje dcera měla divnou tichou povahu" vzpomíná otec "Byla uzavřenější než Charlotte, víc srostlá s yorkshiským krajem, který jen nerada opouštěla. Často se sama toulala po vřesovišti." Spolu se sestrami si osiřelé dětsví kompenzovala sněním. Děvčata se vžívaly do romantických postav a vymyšlené příběhy si zapisovaly do sešitků jako první literární pokusy. Ručně vyráběly dokonce miniaturní knížečky, které si samy ilustrovaly. Když se daly na spisovatelskou dráhu, knihy z obavy pod sprškou kritiky podepisovaly mužskými pseudonymy. "Kdo mohou být Currer Bell a Ellis Bell?"- lámala si dlouho hlavu spisovatelská obec. Nejznámější román devětadvacetileté Emily "Bouřlivé výšiny" vyšel pod pseudonymem Eliss Bell. Měla dobré tvořivé období, ale boj se smrtí už prohrávala. V rodině Brontëových měli dispozice k tuberkulóze. Drsný kraj slatin, který si oblíbili, byl pro jejich křehké zdraví špatný. V té době i vzdělaní lidé věděli velmi málo o přenosu nakažlivých chorob. Sestry spávaly se společném pokoji, používaly společné nádobí. Emily velmi prochladla díky špatnému počasí na bratrově pohřbu "Nechci žádného doktora!" odmítala se léčit, i když už nemohla chodit a její tělo hořelo jako plamen. Velmi rychle, jen tři měsíce po bratrově smrti, zemřela na tuberkulózu.
"Anna byla nejmladší a nejkrásnější z děvčat," tvrdil otec. Každý měl v rodině svého miláčka: Charlotte Emily, Emily Annu a Anna Branwella, o kterém napsala i pravdivou knihu. Byla úplně jiná než její sestry, tichá, odevzdaná osudu, velmi pobožná. Ze sester měla nejmenší literární talent, ale nejhlouběji se uměla zamilovat, i když její láska zůstala nenaplněná. Jen co Brontëovi na Vánoce pochovali Emily, Charlotte s otcem tušili další tragédii: aktuální nemoc plic se přihlásila i u Anne. Nemohla dýchat, silně kašlala. "Chtěla bych jet ještě jednou na jih, kde jsem byla šťastná jako mladá učitelka," prosila Charlottu. Sestra jí splnila poslední přání a Anna pět dní po návratu domů zemřela. Bylo jí 29 let.

Patrick Brontë se dožil spisovatelské slávy svých dcer a za svou rodinou se odebral až v 84 letech. Ani syn ani žádná z jeho pěti dcer nepřivedla na svět pokračovatele rodu, ale jméno Brontë stále svítí na irském, anglickém i světovém literárním nebi.
NAVRCHOLU.cz

Všechny (snad) zfilmované verze knihy J.E.

16. ledna 2008 v 20:25 | Ellinka :o)
Tak snad jsem na žádnou verzi nezapomněla - bylo jich zfilmováno opravdu dost a dost, ale u mě vítězí poslední z roku 2006 a hned za ní z roku 1983 (ta se nejvíce drží knížky a byla první kterou jsem viděla). Moc se mi nelíbilo zpracování z roku 1996 ani z roku 1997 - William Hurt není na roli ten "pravý" (ani vzhledově ani chování neodpovídalo) a Ciaran Hinds byl zase moc "afektovaný". Samantha Morton byla v roli skvělá ...
Jane Eyre(2006)
UK
Directed by Susanna White
Screenplay by Sandy Welch
Cast:
Ruth Wilson - Jane Eyre
Toby Stephens - Edward Rochester

Francesca Annis - Lady Ingram
Alisa Arna - Georgina Reed
Lorraine Ashbourne - Mrs. Fairfax
Charity Wakefield - Miss Temple
Hester Odgers - Helen Burns
Georgie Henley - young Jane
Cosima Littlewood - Adele
Christina Cole - Blanche Ingram
Daniel Pirrie - Richard Mason
Pam Ferris - Grace Poole
Claudie Coulter - Bertha Rochester
Andrew Buchan - St John Rivers
Annabel Scholey - Diana Rivers
Jane Eyre (1997)
UK
Directed by Robert Young
Screenplay by Richard Hawley, Kay Mellor and Peter Wright
Cast:
Deborah Findlay - Mrs. Reed
Laura Harling - Young Jane
Joanna Scanlan - Bessie
Ben Sowden - John Reed
Barbara Keogh - Miss Abbot
David Gant - Mr. Brocklehurst
Emily Joyce - Miss Temple
Gemma Eglinton - Helen Burns
Ruth Mitchell - Miss Scatchered
Dominique Belcourt - Anna
Samantha Morton - Jane Eyre
Gemma Jones - Mrs. Fairfax
Timia Berthome - Adele (as Timia Berthomé)
Hermione Gulliford - Sophie
Ciarán Hinds - Edward Rochester
Abigail Cruttenden - Blanche Ingram
Richenda Carey - Lady Ingram
Richard Hawley - Richard Mason
Val McLane - Grace Poole
Kay Mellor - Mrs. Cooper
Sophie Reissner - Bertha Rochester
Peter Wight - Clergyman
Rupert Penry-Jones - St John Rivers
Elizabeth Garvie - Diana Rivers
Jane Eyre (1996)
France, Italy, UK
Directed by Franco Zeffirelli
Screenplay by Hugh Whitemore and Franco Zeffirelli
Cast:
Anna Paquin - Young Jane Eyre
Nic Knight - John Reed
Nicola Howard - Eliza Reed
Sasha Graff - Georgiana Reed
Fiona Shaw - Mrs. Reed
John Wood - Mr. Brocklehurst
Geraldine Chaplin - Miss Scatcherd
Amanda Root - Miss Temple
Leanne Rowe - Helen Burns
Charlotte Gainsbourg - Jane Eyre
Richard Warwick - John
Judith Parker - Leah
Joan Plowright - Mrs. Fairfax
Joséphine Serre - Adele (as Josephine Serre)
Billie Whitelaw - Grace Poole
William Hurt - Rochester
Simon Beresford - Henry Eshton
Chris Larkin - Frederick Lynn
Elle Macpherson - Blanche Ingram
Miranda Forbes - Lady Ingram
Ann Queensberry - Lady Lynn
Sheila Burrell - Lady Eshton
Sara Stevens - Amy Eshton
Oriane Messina - Louisa Eshton
Marissa Dunlop - Mary Ingram
Julian Fellowes - Colonel Dent
Barry Martin - Sir George Lynn
Walter Sparrow - Lord Eshton
Steffan Boje - Party Guest
Golda Broderick - Mrs. Bennett
Edward de Souza - Mason (as Edward De Souza)
John Tranter - Dr. Carter
Samuel West - St. John Rivers
Charlotte Attenborough - Mary Rivers
Ralph Nossek - Reverend Wood
Peter Woodthorpe - Briggs
Maria Schneider - Bertha
Jane Eyre (1983)
UK
Directed by Julian Amyes
Screenplay by Alexander Baron
Cast:
Zelah Clarke - Jane Eyre
Timothy Dalton - Edward Fairfax Rochester
Sian Pattenden - Jane as a Child
Judy Cornwell - Mrs. Reed
Robert James - Brocklehurst
Kate David - Bessie
Sally Osborne - Miss Temple
Christine Labsalom - Miss Miller
Avril Clark - Miss Scatchered
Mary Kenton - Miss Smith
Elma Soiron - Mme. Pierrot
Colette Barker - Helen Burns
Jean Harvey - Mrs. Fairfax
Blance Youinou - Adele
Joolia Cappleman - Bertha
Carol Gillies - Grace Poole
Christopher Burgess - Carter
Eve Matheson - Leah
Mary Tamm - Blanche Ingram
Gabrielle Glaister - Amy Eshton
David Dodimead - Colonel Dent
Damien Thomas - Richard Mason
Richard Borthwick - Sam
Roger Walker - Robert Leaven
Tracey Childs - Georgiana Reed
Emma Jacobs - Eliza Reed
Colin Jeavons - Briggs
Lockwood West - Wood
Andrew Bicknell - St. John Rivers
Morag Hood - Mary Rivers
Elaine Donnelly - Diana Rivers
Anne Dyson - Hannah
James Marcus - John
Sylvia Brayshay - Maria
Jane Eyre (1973)
UK
Directed by Joan Craft
Screenplay by Robin Chapman
Cast:
Sorcha Cusack - Jane Eyre
Michael Jayston - Edward Rochester

rest of cast listed alphabetically:
Stephanie Beacham - Blanche Ingram
Susan Brodrick - Mary Rivers
Caroline Harris - Diana Rivers
Jean Harvey - Mrs. Reed
Zara Jaber - Grace Poole
Susan Jameson - Miss. Temple
Megs Jenkins - Mrs. Fairfax
Frank Mills - Innkeeper
John Phillips - Mr. Brocklehurst
Isabelle Rosin - Adele
Juliet Waley - Jane as a child
Geoffrey Whitehead - St. John Revers
Jane Eyre (1972)
Czechoslovak republic
Directed by Vera Jordanova
Screenplay by Helena Sykorova
Cast:
Marta Vancurova - Jane Eyre
Magda Reifova - Young Jane
Hana Kreihanzlova - Mrs. Fairfax
Jan Kacer - Edward Rochester
Jirina Sejbalova - Mrs. Reed
Josef Langmiler - Richard Mason
Jaroslava Adamova - Grace Poole
Radoslav Brzobohaty - Mrs. Rivers

Jane Eyre (1970)
UK, U.S.A.
Directed by Delbert Mann
Screenplay by Jack Pulman
Cast:
George C. Scott - Edward Rochester
Susannah York - Jane Eyre
Ian Bannen - St. John Rivers
Jack Hawkins - Mr. Brocklehurst
Nyree Dawn Porter - Blanche Ingram
Rachel Kempson - Mrs. Fairfax
Kenneth Griffith - Mason
Peter Copley - John
Clive Morton - Mr. Eshton
Fanny Rowe - Mrs. Eshton
Susan Lawe - Amy
Angharad Rees - Louise
Carl Bernard - Lord Ingram
Nan Munro - Lady Ingram
Hugh Latimer - Colonel Dent
Sheila Brownrigg - Mrs. Dent
Sara Gibson - Jane Eyre as a Child
Jean Marsh - Mrs. Rochester
Jeremy Child - Harry Lynn
Peter Blythe - Frederick Lynn
Helen Goss - Lady Lynn
Louise Pajo - Mary Lugram
Kara Wilson - Diana Rivers
Michele Dotrice - Mary Rivers
Lockwood West - Reverend Wood
Barbara Young - Miss Scatherd
Rosalyn Landor - Helen Burns
Helen Lindsay - Miss Temple
Sharon Rose - Adele
Anna Korwin - Sophie
Stella Tanner - Grace Poole
Arthur Howard - Doctor
Patrick Jordan - Estate Agent
Shirley Steedman - Maid
Julia Nelson - Housekeeper
Jane Eyre(1963)
UK
Directed by Rex Tucker
Screenplay by Constance Cox
Cast:
Ann Bell - Jane Eyre
Richard Leech - Mr. Rochester
Elsie Arnold - Mrs. Fairfax
Rachel Clay - Jane Eyre as a child
Justine Lord - Blanche Ingram
Nan Marriott-Watson - Grace Poole
Elaine Pratt - Adele
William Russell - St. John Rivers
Jane Eyre(1961)
U.S.A.
Directed by Marc Daniels
Screenplay by Michael Dyne
Cast:
Sally Ann Howes - Jane Eyre
Laurie Main - St. John Rivers
Bibi Osterwald - Grace Poole
Barbara Robbins - Mrs. Fairfax
Zachary Scott - Edward Rochester
Fritz Weaver - Mason
Jane Eyre(1956)
UK
Directed by Campbell Logan
Screenplay by Constance Cox and Ian Dallas
Cast:
Daphne Slater - Jane Eyre
Stanley Baker - Mr. Rochester
Barbara Everest - Mrs. Fairfax
Jane Hardie - Blanche Ingram
Jane Henderson - Grace Poole
Eric Lander - St. John Rivers
Valerie Smith - Adele
Jennifer Wright - Mary Rivers
Jane Eyre(1944)
U.S.A.
Directed by Robert Stevenson
Screenplay by John Houseman, Aldous Huxley, Henry Koster and Robert Stevenson
Cast:
Orson Welles - Edward Rochester
Joan Fontaine - Jane Eyre
Margaret O'Brien - Adele Varens
Peggy Ann Garner - Jane Eyre (younger)
John Sutton - Dr. Rivers
Sara Allgood - Bessie
Henry Daniell - Henry Brocklehurst
Agnes Moorehead - Mrs. Reed
Aubrey Mather - Colonel Dent
Edith Barrett - Mrs. Fairfax
Barbara Everest - Lady Ingram
Hillary Brooke - Blanche Ingram
Jane Eyre(1934)
U.S.A.
Directed by Christy Cabanne
Screenplay by Adele Comandini
Cast:
Virginia Bruce - Jane Eyre
Colin Clive - Edward Rochester

Beryl Mercer - Mrs. Fairfax
David Torrence - Mr. Brocklehurst
Aileen Pringle - Lady Blanche Ingram
Edith Fellows - Adele Rochester
John Rogers - Sam Poole
Jean Darling - Jane Eyre as a Child
Lionel Belmore - Lord Ingram
Jameson Thomas - Charles Craig
Ethel Griffies - Grace Poole
Claire Du Brey - Bertha Rochester
William Burress - Minister
Joan Standing - Daisy
Richard Quine - John Reed
Jane Eyre(1921)
U.S.A.
Directed by Hugo Ballin
Screenplay by Hugo Ballin
Cast:
Norman Trevor - Mr. Rochester
Mabel Ballin - Jane Eyre
Crauford Kent - St. John Rivers
Emily Fitzroy - Grace Poole
John Webb Dillon - Mason
Louis R. Grisel - John Eyre
Stephen Carr - John Reed
Venie Atherton - Miss Fairfax
Elizabeth Arians - Mrs. Rochester
Harlan Knight - Mr. Breckelhurst
Helen Miles - Burns
Julia Hurley - Rivers' Maid
Sadie Mullen - Miss Ingram
June Ellen Terry - Adele
Florence Flagler - Miss Mason
Bertha Kent - Mr. Rochester's Maid
Marie Schaefer - Mrs. Reed

Něco málo o sestrách Brontëových ...

17. října 2007 v 16:42 | Ellinka :o)
V tomto domě se narodily sestry Brontëovy - Thornton - Bradford
Zde žila Charlotte Brontë po svatbě - Haworth
Tento dům se stal předlohou pro romá Jane Eyre - v knize představuje Ferndean - dům, ve kterém příběh končí .... Wycoller - Yorkshire
A tento dům je zase předloha románu Na Větrné Hůrce - Top Withens - Yorkshire
A ještě několik obrázků z krásného Yorkshiru - krásy tohoto kraje Charlotte Brontë popisuje v každé své knize
Museum sester Brontëových
NAVRCHOLU.cz

Natáčí se ....

5. října 2007 v 8:26
Na internetu jsem našla odkazy, že v současné době probíhá natáčení filmu Brontë ...podle stejnojmenné knížky. Film má být něco jako životopis sester Brontëových (Emily, Charlotte a Anne). Sice to natáčení "američani", ale kdo ví - třeba se to povede. Po letošních premiérách Miss Potter (Renee Zelweger) a Becoming Jane(Anne Hattaway) u nás uváděný pod názvem Vášeň a cit se jakoby roztrhl pytel s filmy podle historických knih, což je zvláštní, protože americké produkce většinou natáčejí filmy úplně jiného stylu. Na klasická zpracování je podle mě expert BBC - už několikrát se "osvědčila", naposledy 4.dílným seriálem Jane Eyre z roku 2006, který se mi moc líbí ....což je vlastně vidět všude na mém blogu :o)
No nic, s natáčením filmu Brontë se dělají asi velké tajnosti, protože nikde na netu jsem nenašla ani obrázeček, ani jedinou podrobnost o natáčení, pouze výpis herců v hlavních rolích, který přikládám. Natáčení probíhá v Anglii v Yorkshiru (jak jinak :o) ). Pokud zjistím něco dalšího, určitě budu aktualizovat. Film by měl mít premiéru začátkem roku 2008
Brontë
Chartotte Brontë - Michelle Williams
Emily Brontë - Bryce Dallas Howard
Anne Brontë - Evan Rachel Wood
Branwel Bronë - Jonathan Rhys Meyers
Rev. Patrick Brontë - Brian Cox
George Smith - Hugh Dancy
Elizabeth - Geraldine Chaplin

Životopis

30. srpna 2007 v 19:23
Charlotte Brontëová na portrétu George Richmonda
Charlotte Brontëová
(21. dubna 1816- 31. března 1855)
byla anglická spisovatelka, nejstarší ze sester Brontëových. Její romány se, stejně jako romány jejích sester, počítají ke klasickým dílům anglické literatury.
Narodila se ve vsi Thornton poblíž Bradfordu v rodině kněze Patricka Brontëho. Její dvě mladší sestry, Emily Brontëová a Anne Brontëová, byly také spisovatelky. V roce 1820 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde byl Partick Brontë jmenován vikářem. V roce 1824 byla se svými třemi sestrami poslána do dívčí školy v Cowan Bridge v Lancashire (tuto školu později popsala v románu Jana Eyrová). Chudé poměry, v nichž tam žila, ovlivnily její zdraví a psychický vývoj a uspíšily smrt jejích dvou starších sester, Mary a Elizabeth, které obě zemřely v roce 1825 na tuberkulózu. Vrátila se tedy domů na faru v Haworthu, kde začala spolu se sestrami Emily a Anne a bratrem, básníkem Branwellem Brontëm, popisovat životy a potíže obyvatel svých imaginárních království. Charlotte a Branwell psali povídky o své zemi Angrii a Emily a Anne články a básně o své - Gondalu. Příběhy byly velmi propracované a vzájemně spjaté - část rukopisů se dochovala dodnes. Tento zájem je upoutal po dobu jejich dětství a dospívání a připravil je pro jejich pozdější literární život.
Charlotte pokračovala ve studiu na škole v Mirfieldu v letech 1831 - 1832. Zde potkala mnoho svých celoživotních přátel. V roce 1833 publikovala pod pseudonymem Wellesley relativně bezvýznamnou novelu The Green Dwarf (Zelený skřítek), později se živila jako učitelka a guvernantka v mnoha rodinách po celém Yorkshire. V roce 1842 Charlotte a Emily odcestovaly do Bruselu, kde se chtěly nechat zaměstnat v penzionátu - Charlotte učila angličtinu, Emily hudbu. V říjnu 1842 ale Emily zemřela a Charlotte odjela zpět do Anglie, nicméně v lednu 1843 se do penzionátu vrátila. Druhý pobyt ale byl velmi nešťastný, stýskalo se jí po domově. V lednu 1844 se tedy vrátila do Haworthu. Zkušenosti z penzionátu zúročila v románech Profesor a Villette.
V květnu 1846 sestry Brontëovy společně publikovaly básnickou sbírku pod vypůjčenými jmény Currer, Ellis a Acton Bellovi. Ačkoliv sbírka byla mimořádně neúspěšná (prodaly se pouze dva výtisky), sestry se rozhodly pokračovat v literární tvorbě psaním románů (které publikovala pod pseudonymem Currer Bell, které bylo patrně vypůjčené od jiné - blíže neznámé - osoby, není ani známo, zda je toto jméno míněno jako mužské či ženské). Kritika její romány odsoudila jako brakové.
V září 1848 zemřel její bratr Branwell, jediný syn rodiny na bronchitidu a celkovou sešlost, posílenou silným alkoholismem. Charlotte ale věřila, že zemřel na tuberkulózu. Na tuberkulózu také zemřely Emily Brontëová (v prosinci 1848) a Anne Brontëová (v květnu 1849).
Po smrti svých sourozenců tedy Charlotte Brontëová žila sama se svým otcem. Oslněna vidinou nesmírného úspěchu, který měl vzejít z Jany Eyrové několikrát navštívila Londýn a odhalila svou pravou identitu a začala se pohybovat ve vznešenějším prostředí, spřátelila se s lidmi jako Harriet Martineau, Elizabeth Gaskell, William Makepeace Thackeray a George Henry Lewes. Nikdy se už nevrátila do Haworthu na víc než několik týdnů.
V červnu 1854 si vzala Arthura Bell Nichollse, otcova vikáře. Její úmrtní list označuje za příčinu její smrti tuberkulózu, její časté zvracení v posledních dnech života by ale svědčilo o těhotenství. Existují také náznaky, že mohla zemřít na tyfus, který by mohla dostat od Tabithy Ackroydové, své služebné, která zemřela na tyfus krátce předtím. Byla pohřbena v rodiné hrobce v Haworthu.

Romány

· Jana Eyrová (1847, v originále Jane Eyre)
· Profesor (publikováno posmrtně 1857, napsáno ještě před Janou Eyrovou, v originále The Professor)
Všechny romány Charlotte Brontëové byly přeloženy do češtiny, některé dokonce vícekrát
· Jana Eyrová (1847, v originále Jane Eyre)
· Profesor (publikováno posmrtně 1857, napsáno ještě před Janou Eyrovou, v originále The Professor)
 
 

Reklama